Anticharta, mechanismus loajality (2017)

..........pozitivom bolo vidieť po rokoch chartistov aj antichartistov....že niečo povedali....hlavné-smutné, ale bolo  to ,že väčšina antichartistov sa vyhovárala, že nevedela čo podpisuje,že boli oklamaní atď - čo by bolo na tom zlé ak by povedali, že to podpísali, lebo museli- inak by netočili ,nehrali, nezarábali....čo by bolo na tom zlé....ja by som tiež na ich mieste podpísal-aby som neodpísal seba a svoju rodinu.....dobre to povedal M.Lasica, že vlastne podpísali všetci tak ....v podstate o čo išlo ......my ostatní sme chartu-jej znenie  nepoznali..... a antichartu ? -rozumeli sme tomu - my tiež sme boli iskričky,  pioneri , sväzáci - všetci tak čo ....a po novembri 1989.....došli obyčajní chartisti k štasťiu-zadosťučineniu-oceneniu ? -  za (nazvime to) statočnosť ?

Perfektní dokument.
Delegovat svědomí národa na herce a umělce jenom proto, že je "každej zná", je nesmysl. Jsou to taky jenom lidi se všemi slabostmi, problémy a zájmy, které lidi obyčejně mívají. I oni jsou zištní, vypočítaví, ambiciózní, ziskuchtiví, opatrní, bojácní a nevím jací ještě. Za minulého režimu měli navíc tu smůlu, že byli obzvlášť dobře vydíratelní. A byla to vlastně smůla nejen pro ně, ale i pro náš národ - nebo alespoň pro tu jeho část, která v důsledku "Anticharty" ztratila na několik příštích (zdánlivě nekonečných) socialistických let další ze zbytků nadějí a iluzí. Na druhou stranu myslím, že se dá souhlasit - alespoň částečně - s myšlenkou, že právě pocit viny "antichartistů" katalyzoval postup umělců v přelomovém roce 89. Inu, na všem zlém...
Velice zajímavé je orámování dokumentu panem Pištěkem - to je tak vševypovídající, že se až nechce věřit, že se to fakt povedlo zachytit. Každopádně:
*Smekám před Táňou Fischerovou a podobně odvážnými.*
Tleskám Jiřímu Suchému, Jiřímu Krampolovi, "Janě Řeřické" a podobně švejkujícím.*
Oceňuji Evu Pilarovou.*
Chválím tvůrce.* A děkuju všem, kdo se kdysi podíleli na vzniku a distribuci dokumentu s názvem CHARTA 77.*

"Boh súď, čo Vás po tom mal som chuť!". Snáď tento citát z pera ruského literárneho klasika by sa hodil na celú maškarádu okolo anticharty a jej hromadného podpisovania. Pretože súdiť je naozaj ťažko. Išlo o hromadnú akciu, ľudia chceli pôsobiť v oblasti umeleckej tvorby (mali chuť a vôľu pokračovať v ich kariére). Tí čo sa vzopreli, sú statoční, ale ide o malé percento. Faktom je, že všetci v Národnom divadle sa tvárili ako na pohrebe. Faktom tiež je, že všetci veľmi dobre dopredu vedeli o čo ide, pretože ako aj z dokumentu vyplýva, veľmi dobre to vedel opitý Pavel Landovský (teda človek z úplne inej sorty - priamy podpisovateľ Charty 77), ktorý vykrikoval po jednotlivých prichádzajúcich do divadla o ich zrade. To sú len poznámky na okraj z dokumentu, ktorý inak veľa nového nepriniesol. Len kopu rečí, pomenej faktov a jedno úprimné ospravedlnenie Evy Pilarovej.

21.1.2017: Z 12 komentářů zde na ČSFD je 5 kladných a 5 velmi kritických (Nepočítám dvě zbloudilé ovce, které zjevně trestají autora dokumentu za hříchy komunismu a jaksi nechápou, že autor dokumentu o Antichartě nebyl podporovatelem Anticharty, což je vázně roztomilé). Čím to je, že i po těch 28 letech je tu stále tolik lidí, jež vnímají Antichartu perspektivou minulého režimu? Tak jako někteří signatáři nejsou ani po letech schopni přiznat své selhání, tak tito uživatelé ČSFD stále vnímají tento dokument optikou minulého režimu. Je to minulost! Komu tím prospějete? Prospějí nám všem, odpovídám. Je klíčové nezavírat před svou minulostí oči.

Blízká přítelkyně Werichovi rodiny a autorka knihy "A taky jsem vařila sem u Werichů"Jana Tůmová  uvedla že Jan Werich u dveří divadla podepsal prezenční listinu, ale když začala v sále hřímat soudružka Švorcová o zaprodancích, popadl svou dceru Janu za ruku a začal vykřikovat že je to svinstvo a podraz a odešel ze sálu.Okamžitě po návratu domu volal Jiřímu Voskovci aby své prohlášení stran anticharty zavolal do radia Svobodná Evropa, což se stalo.

Že se událost opravdu stala, potvrdil fotograf Drahoš Froněk jemuž to sdělil kamarád a režisér televizního přenosu Josef Henke.Ze záběrů byla scéna pochopitelně vystřižena.

Těžce nemocný Werich se snažil komunikací přes media i ministerstva aby jej z publikovaného seznamu vyškrtli, ale marně.Říkal že nejvíc se stydí před panem Trnkou a Havlem.

Při přípravě cyklu Národní divadlo: Mýtus a realita vyšlo najevo že někteří herci dostávali k podpisu nejen text Anticharty ale rovnou také výpovědi aniž si toho všimli.

Týkalo se to například Blanky Waleské či Jiřiny Šejbalové.  Bohouš Záhorský, Karel Hoger a Ladislav Pešek odešli z loajality s propuštěnými a na protest proti nízkým praktikám vedení Národního divadla, které v té době vedl normalizační kádr Přemysl Kočí.
Jiří Suchý poskytl informaci která nebyla známa a totiž ti co se nějakým zázrakem se vyhnuli podepsání anticharty v Národním divadle, byli za čas pozváni do divadla hudby aby své pomýlení ještě mohli napravit.