Mezi řádky (2007)

„And it hits me, Mrs. Gruwell, my crazy English teacher from last year, is the only person that made me think of hope. Talking with friends about last year’s English and our trips, I began to feel better. I receive my schedule and the first teacher is Mrs. Gruwell in Room 203. I walk into the room and feel as though all the problems in life are not so important anymore. I am home.“ … podívala jsem se na tenhle film místo učení se na státnice. ale vůbec toho nelituju. tohle mě taky něco naučilo. studuji pedagogiku volného času a přesně s tímhle se budu potkávat. tenhle příběh pro mě byl neskutečně inspirativní. být učitelem je strašně těžký. jak učit děti, kteří se nic učit nechtějí? nechtějí být ve škole, nemají motivaci. teorie nás nic nenaučí, musíme mít praxi. mohla jsem si říct, že zrovna tihle studenti více potřebují vstřícné kurikulum, než to zprostředkující, ale to jsou jenom takový teoretický bláboly z pedagogiky a didaktiky. erin přišla poprvé do třídy jako nezkušená, připravená na poslušné děti, které jí odpoví na každou otázku. takhle to v praxi nechodí. musela se k nim přiblížit, přiblížit se k jejich zkušenostem, které „obyčejné“ děti nezažily. gangy, střílení, rvačky, vraždy, krádeže, hoody. jiné barvy pleti přišly s jinými pohledy na život. v současné době rasismu a xenofobie se na tenhle film dívám, a vidím ty jiné kultury a strašně mě mrzí, že se někdy bojíme přijmout něco nového, jiného. jsem ráda, že pořád bojujeme za změnu. učitelé, budoucí učitelé, já. je krásný být toho součástí. a proto studuju. proto chci udělat státnice. chci změnu. (damn, tohle by byl skvělej motivační dopis, co?)

Byl-li film určen pro dospělé, aby ukázal, jak to mají barevní "náctiletí" těžké, míjí se účinkem.
Pokud byl film určený "náctiletým", byl příliš krotký.
Pokud byl určený hospodyňkám v domácnosti, aby se jim orosili očka při žehlení, splnil svůj účel.
Nechci být krutá, zvolené téma bylo silnější než zpracování.

Netradičné učiteľky, či učiteľov v škole mám vo filmoch rada. Na začiatku to tak nevyzeralo, ale táto v podaníHilary Swank,toho dokázala s deťmi naozaj veľa. Pre deti obetovala doslova všetko. Predovšetkým voľný čas, čo sa podpísalo na jej rodinnom živote. Zaujímavá žena, ťažko povedať čo by som robila na jej mieste.

Školská drámapodľa skutočnej udalosti mi dala emočne zabrať. Mladá stredoškolská učiteľka Erin (Hilary Swank) dostane triedu tínedžerov, ktorí žijú v toxických podmienkach. Doma často zažívajú násilie, čelia pouličným bitkám i prestrelkám. Najpálčivejším problémom sa ukazuje rasová neznášanlivosť, ale motivovaná angličtinárka sa rozhodne s tým popasovať. Snímka má mnoho vrstiev, ktoré postupne odkrýva. Jednotlivé príbehy študentov, zapísané v denníkoch, vytvorili zaujímavú mozaiku. Tú doplnil aj život Erin, a to nielen ako učiteľky, ale aj ako dcéry a manželky. Za mňa určite skvelý film.

Když se příběh začne psát až mezi řádky. Zpočátku jsem jen seděl a čekal. Prvních deset minut mi příběh klouzal mezi prsty. Pomalý rozjezd, náznaky klišé a ke všemu byla manželova falešná fasádačitelná jako dětská omalovánka. Ale pak se vše změnilo a slova začala pronikat pod kůži. Scéna za scénou se skládaly v mozaiku, která hřála, aniž by lacině dojímala. Mezi řádky nevykřikuje slogany, jen tiše dýchá a přitom říká více než většina rádoby progresivních dramat posledních let. Je to přesně ten typ rasově zaměřeného filmu, který se netočí pro statistiky, ale protože někdo chtěl vyprávět příběh. A i když jsem před koncem slzu neuronil, měl jsem k tomu zatraceně blízko. V době, kdy se cit vyžaduje algoritmem, mi tenhle film připomněl, že někdy stačí pravdivý příběh a dobrý záměr.