Matrix Resurrections (2021)

Modré pilulky topořivé nostalgie, které mají diváka udržet ve stavu nadšení z opakování téhož, předepisuje každé velké studio. Značky, legacy sequely, návraty hrdinů z dětství, to je tah současného Hollywoodu oproštěného od rizika. V tomto podnebí dorazil Matrix Resurrections, legacy sequel s uměleckou hodnotou, který celý tento trend pranýřuje a v němž Lana Wachovski přichází s kritikou studiové praxe. A co víc, funguje jako samostatný příběh i uspokojivý dovětek za bezchybně zakončeným Matrix Revolutions. Resurrections dále komplikuje koncept vyvolenosti a Neův odkaz. Ten opět pracuje pod jménem Thomas A. Anderson, tentokrát jako herní vývojář, kterého studio nutí, aby vytvořil pokračování úspěšné videohry Matrix, na níž si vybudoval jméno. Andersonovi se to příčí a jeho situace slouží jako paralela tvůrců, které hamižná studia tlačí do návratů k dílům, která pokládají za uzavřená. Svůj život má pokládat za videoherní fikci, dochází tak ke komodifikaci vlastních vzpomínek.  Když se Neo konečně probudí poté, co se mu vrátily vzpomínky, vyzvedává ho vznášedlo pojmenované Mnemosyne, odvolávající se na řeckou personifikaci paměti, a odveze ho do města Io, jemuž vládne Niobe, a kde lidé žijí se stroji v symbióze. Synteze Revolutions je tedy dovršena, nedošlo ani k popření strojů, ani segregaci. Svět Matrixu se tedy vyvíjel dál, neustrnul na starých vzorcích. Když Neiobe hovoří o tom, že nám Matrix do hlav pumpuje „tolik hluku“, působí to dnes ještě aktuálnější než na přelomu tisíciletí. Co jiného je doomscrolling než neschopnost se odpojit. Lana nabízí komentář studiové praxe současného Holywoodu, kritizuje korporátní rebranding a zároveň využívá možnost po letech vydobýt zpět některé prvky v symbolice Matrixu, které si pro sebe uzmula radikální pravice, zejména tedy pojem „red pill“. Padající boti tarasející cestu jsou v přeneseném smyslu každodenní realitou. Drobný dovětek v podobě Catrixu, nápadu zaměřit se na krátká videa s kočkami místo narativních forem, trpce ilustruje odklon od umění k „obsahu“.Více v knizeEncyklopedie sci-fi filmu.

Není špatně vzít to jiných směrem, začít znovu nebo popichovat do svého vlastního díla, ale hodilo by, aby tyhle procedury měli smysl. Někam vedly a vytvořili konzistentní dílo. Čtvrtý "Matrix" se snaží nás zahltit spoustou a spoustou nápadů, příhod, matoucích a často podivných vývojů postav a jinými myšlenky pro přemýšlení o sérii samotné. Navzdory tomu však neposkytuje tolik odpovědi, nedává divákovi prostor prostě na něj chrlí svoje neučesané poznámky. Snaží se vyprávět novou linku Nea, ale přes scenáristické brikule dle mého nikam nevede. Což jde vlastně říct o celém snímku. Jeho existence je marnotratná. Není nijak vyšlechtěným filozofickým přírůstkem do série. Snaží se o to, ale bohužel neuspěje. Lituju toho, že se Lana Wachowski nevydala jiným směrem. Mohla po tolika letech obnovit sérii a natočit další snimek, který by nám možná nevytřel zrak tolik jako původní trilogie, ale hrdě by reprezentoval značku. Tohle se bohužel může tak možná pyšnit líbivými (trilogie je pořád na jiné úrovni) vizuálem nebo těmi vychytanými techologiemi, které ale třeba mě docela často štvaly, ale cením, že alespoň zde se snažili být inovativní. - 45 % -

Priemerný akčný film, ktorá spočiatku vyzerá akoby sa snažil zabaliť príbehMatrixudo novej psychologickej roviny. Neo tu ako Thomas Anderson rieši neľahkú hádanku či je matrix skutočný alebo je len v jeho hlave. Túto sľubnú linku však autori zmetú zo stola a príbeh sa zvrtne na prachobyčaný reštart pôvodného príbehu s romantickou zápletkou, pre ktorú je existencia matrixu len kulisou. Produkcia nešetrila na efektoch, ale aj napriek tomu som mal neustále pocit akoby som pozeral Matrix z Wishu. Snaha o filozofickú hĺbku je len deravou zásterkou na ešte deravejšom príbehu. Logické skratky a klišé sa kopia každou vystrelenou guľkou a že je ich tu vystrelených neúrekom. Keanu Reeves a Carrie-Anne Moss sa herecky snažia no pôsobia unavene. Je to logické, lebo skutočne hrajú staršie verzie svojich hrdinov, no celému filmu to berie energiu a ani mladá partia, ktorá im robí krovie nepôsobí veľmi presvedčivo. Neil Patrick Harris sa snaží vniesť do postavy analytika vážnosť, ale ani to sa celkom nedarí. 50%

Štvrtý Matrix som po dvoch sklamaniach pre istotu v kine vynechal. No a neurobil som dobre, lebo tento má svoj potenciál. Tvorcovia nadviazali hlavne na jednotku, z ktorej vybrali to najlepšie, a urobili tak najlepšie, čo sa dalo pri nadstavovaní kaše. Hlavné postavy zostali, pribudli nové sympatické vedľajšie a väčšina deja sa odohráva v Matrixe, ako som to mal rád. Takže som spokojný, možno aj preto, že som bol pôvodne pripravený na sklamanie. ––––Stále dookola rozprávame ten istý príbeh, meníme len mená, meníme len tváre... –––– Ako vieme, či niečo chceme alebo či nás tak výchova naprogramovala?

Sebevědomý a svým způsobem jistě odvážný pokus o relativně sympaticky řešené nostalgické navázání a zároveň posun Matrixu do současného kulturního a společenského diskurzu. V obou těchto rovinách mě nový film dua sourozenců Wachovských bavil vlastně o kus více než jsem při pohledu na velmi vlažné přijetí čekal. Předestřené myšlenky o povaze nové reality, vnímání a vrstvení a překrývání fikce a skutečnosti v tandemu s dalším povědomým probuzením hrdiny do (tentokrát jen částečně) neznámého světa a jeho hledání a zjišťování pravdy a naplněného života (tentokrát ovšem v rámci personifikace zmíněných hlavních konceptů filmu v hmatatelnější a povědomější podobě) mi přišly dostatečně nosné, dramatické i podnětné, Keanu Reeves sice působí rok od roku jaksi herecky vyčerpanější, sympatickou auru hrdiny a nenucené charisma zde však stále měl a vyzařoval. Zejména když se mohl opírat o další herce v čele s výše naznačenou osobou. Kde byl tedy ten zakopaný pes, kvůli němuž jsem nakonec přesto v hodnocení nemohl jít výše? V kruté a ironické hříčce osudu (nebo zlovolného AI?) zde totiž nastal zajímavý paradox, kdy snad právě kvůli snaze tvůrců co nejvěrněji vystihnout a vykreslit nového ducha času, se jim během procesu tvorby tohohle potenciálně chytrého a tematicky zajímavého pohledu na naši dobu (a budoucnost, možná nejen fikčního universa) úplně vytratila jakákoliv aspoň nějakým způsobem výrazná, inovativní, originální, zábavná a hlavně hudebně a vizuálně podmanivá a divácky vděčná technická stránka, tvořící další bezpochyby zásadní a důležitou součást vnoření se do této série. Nebo abych byl fér, pár relativně neotřelých záběrů a pěkných scenérií mi film zprostředkoval, ale oproti jakémukoliv předchozímu dílu prostě v tomto aspektu nelze mluvit o ničem jiném než o naprostém selhání. Ať už to bylo zamýšleno (v tom případě další odvážná vrstva v kontextu metanarativu, jistě, ale to naneštěstí nijak nezmění moje pocity ani nevylepší zážitek ze sledování) nebo sestry jednoduše vyčerpaly svůj repertoár nápadů (případně se přestaly koukat na anime). A když mluvím o technické stránce, mám opravdu na mysli i samotnou filmařinu, nejen fádní a nudnou choreografii akčních scén, což je samozřejmě taky zločin sám o sobě. Nicméně, zločin podstatně zvýrazněný nepříjemným a chaotickým střihem ve spolupráci s ošklivou, velmi digitální kamerou, kvůli které mnoho částí a sekvencí působilo nepřirozeně čistě a/nebo levně. No a nakonec, i když jsem říkal, že osobní linka kolem dvou spřízněných duší, tvořící jádro příběhu, fungovala dobře, závěr i kvůli velmi neuspokojivému finálnímu střetu vyzněl dost do prázdna a vábnička na pokračování byla už i v rámci toho jinak zajímavého zrcadlení a (v rámci konceptu filmu) logického posunu vyprávění tematicky trochu moc nápadná, doslovná a hlavně zbytečná. 6,5/10