Máme papeže! (2011)

Celý film je o tom ako zvolili pápeža a keď mal predstúpiť pred veriacich ,niečo sa v ňom zlomilo a utekal pred tým. Hovoril ,že chcel byť hercom ale neprijali ho na školu a jeho sestru áno. Chodil po meste do reštiky ,k luďom a tak ,ľudia nevedeli kto to je. Dali mu aj psychologa aj lekára ale po zdravotnej stránke bol v poriadku. Zvláštne je že vlastne vo filme ani nepovedali čo mu je. Nakoniec to skončilo tak,že predstúpil pred ľud a povedal ,že on je ten ktorého zvolili ale nemyslí si že je ten čo by ich mal viesť,že sa hodí niekto iný. Také o ničom , čakala by som viac aspoň ako on rozmýšlal ,že prečo ho to zlomilo. A možno lepší záver. Píšu ,že je to komedia ale neprišlo mi tam absolútne nič vtipne. Jedine ,že kardináli hrali volejbal

Asi kdybych to viděl před alespoň 10ti lety, asi bych hodnotil výše. Bylo fajn to prostředí, nedávno jsem navíc ve Vatikáně byl, takže jsem si to osvěžil. I ten námět byl vlastně fajn, jenže to vytrvalo jen prvních 20 minut. Pak se to celé rozplizlo na to, že se strejda potlouká někde po světě a ostatní dělají při čekání kraviny. Bylo tam pár nadějných zápletek, bohužel se utopily v tom, že trvaly třeba moc dlouho. Byl to extrémně nudný film.

Přesně takový ten nenucený, lehce usměvavý film, který ale vůbec nezaujme dějem (což by ale měl), jako spíš prostředím, ve kterém se odehrává. Jenže za tu dobu už jsem viděl třeba seriál Mladý papež, který ty patriarchální témata současného Vatikánu otevírá daleko více kritičtěji, než tento film. Zde je to všechno daleko decentnější (i když třeba volejbalová scéna je fantastická). A tak to tu skoro vypadá, že je to natočeno tak, aby to náhodou někoho z Vatikánu nerozlítilo. Což je absurdní, protože kritiku tento film schytal stejně. Přitom tu jen na celé to konkláve a následné dění přihlížejí trošku lidsky, což v tomto případě není nikdy na škodu.

Úvodní konkláve ve mně vzbudilo obavy, teprve když se na scéně objevil sám režisér v roli psychoanalytika, začal jsem se znovu těšit. Jenomže v dalším průběhu filmu bylo čím dál zřejmější, že Moretti vyměnil svůj manicko-anarchisticko-absurdní humor za "lidsky teplý" humor řekněmesvěrákovskéražby (jistý kritik píše o strategii střídání jemně komické melancholie a jemně satirické frašky). Myslím, žeRadek99režiséra přeceňuje, když dílo vidí jako "v podstatě těžce depresivní". Lámal si prý hlavu nad tím, jakého diváka chtěli tvůrci vlastně oslovit, a dospěl k názoru, že především "pochybujícího a nevěřícího". Mně se bohužel zdá, že jim šlo spíš o přízeňpokud možno všech diváků; právě proto také nechali kupu možných otázek bez odpovědí, takže kupříkladu já, další "pochybující a nevěřící", vidím v pětihvězdičkovém závěrečném proslovu papeže ne depresivní vykřičník, ale úžasnou, jiskru naděje obsahující zprávu pro naši dobu.

“Aby rezignoval papež? To přece není možné! Takový film uráží moji křesťanskou víru,” prohlásil jeden dobrý katolík po shlédnutí komediálního dramatu Máme papeže! a se svými úkornými pocity určitě nebyl sám. Bohužel. Bohužel, protože takové vnímání tohoto snímku ukazuje na naprosté nepochopení role umění. Film, stejně jako literatura či divadlo, přece nemá primárně zachycovat realitu. Umění nás má vést k novému pohledu na svět, má v nás probouzet touhu žít jinak, má nás provokovat k novému vnímání skutečnosti. Necelé dva roky po premiéře filmu rezignoval Benedikt XVI. Jak onen nespokojený divák vnímal Morettiho film po této zlomové události, nevím. Můžu jen doufat, že třeba pochopil profetickou roli umění. Ale vážně: Habemus Papam, jak zní originální název filmu, totiž vposledku vůbec o katolické církvi nevypráví. Vatikán, davy věřících, staří kardinálové se svými nemocemi a vrtochy či Sixtinská kaple, v níž se na začátku filmu ocitáme při volbě papeže, to vše je jen efektiní kulisou dávající filmu mezinárodně srozumitelný a také atraktivní rozměr. Máme papeže! ukazuje s vtipem, ale bez jakéhokoli zesměšnování, především vnitřní boj muže vystaveného obrovské odpovědnosti a očekávání, jež nemůže naplnit. Přesvědčený ateista Moretti ukazuje, jak každý z nás hraje nejrůznější role - ty, které jsou od nás očekávány druhými, i ty, které chceme my sami hrát. Nejdůležitější ale je se srkze všechny ty role a roličky “prohrát” až k sobě samému - ke svému opravdovému já.