Loutky (2002)

Dolls je dalším filmem uvedeném na FF KV. Patří k nejpoetičtějším a zároveň nejtragičtějším dílům Takešiho Kitana. Je inspirován tradičním japonským loutkovým divadlem burnaku a skládá se ze tří samostatných, ale tematicky propojených příběhů o lásce, oddanosti a osudu - Putující milenci, což je hlavní příběh, Starý yakuza a zapomenutá láska a Popová hvězda a fanoušek. Děj je pomalý, obrazově silný, plný symbolů a ticha. Film je vizuálně mimořádně stylizovaný, s výraznými barvami a hudbou Joe Hisaishiho, která nese emoce místo dialogů.

Niekde medziBrotheromaSamurajom, uzreli svetlo sveta i melancholickéBábiky, no tentoraz s tým rozdielom, že japonský tvorcaTakeši Kitano, sa nezhostil hlavnej úlohy, a ani žiadnej inej, keďže zrovna tie zveril do rúk iným hercom, ale aspoň si tento film postrážil takým spôsobom, aký má skrátka vo zvyku, a to konkrétne v strižni, kedy si pomaly začínam všímať predovšetkým to, že čo sa týka tejto technickej stránky, tak si mimoriadne potrpel na častejšie,strihovéflashbacky, ktoré vskutku naprosto vkusne dopĺňali dané príbehy. • V prvom rade sa v tomto prípade jednalo vari o pomerne náročnejšie uchopenie pre konečného diváka, ktorý by mal už predsa trošku dopredu vedieť, čo by mal teda od výslednej snímky najmä očakávať, aby sa v nej náhodou úplne nestratil. • Originálny, poviedkový scenár Takešiho Kitana, sa venoval presne tomu, čo ho totižto priamo vystihovalo :„Jednoducho povedané, že (bez)nádejné prípady vytvárali jednotlivé štúdie, jednotlivých postáv, ktoré si v minulosti prechádzali dosť komplikovanými, medziľudskými vzťahmi, povedzme po rozdielnych, povahových, vlastnostiach človeka, čo sa následne teraz pretavilo i do akéhosi, aktuálneho, nemenného tvaru”. •3 páry, tri krát rôzny vývoj udalostí, a pritom sa stále jednalo o akúsi, (ne)naplnenú lásku, čo bolo v podstate ústrednýmleitmotívomtohto「umeleckého počinu」s dvomi ústrednými sprievodcami diania, ktorí počas svojej『road movie』, postupne "naďabili" i na ďalšiekľúčovépostavy, vrátane popredného členayakuzy, či dokonca i najaponskú Miley Cyrus, a to všetko pod taktovkoujaponského Clinta Eastwooda, ktorý tento spletitý dej ešte obohatil i tradičným japonským bábkovým divadlom -Bunrakus pestrofarebnými kostýmami, čo je mimochodom možnosť vidieť hneď popri úvodnej sekvencii. • Proste je to iné, filmové umenie, než čo som doposiaľ od tohto tvorcu zatiaľ videl, no to ani zďaleka neznamená, že by som si na tejto bohatej,vizuálnej žranici, vôbec nepochutnal, áno, nepopieram, že je síce pripravená na odlišnejší spôsob, no i napriek tomu jej treba dať určite šancu.

Tentokrat si Kitano posvietil na temu nenaplnenej, pripadne neopetovanej lasky z ktorej sa jeden z dvojice zblazni. Ukaze na to v troch samostatnych pribehoch, ktore sa odvijaju paralelne ale neovplyvnia sa. Najsilnejsi je prvy pribeh, ktory ma najväcsi priestor. Trpi v nom zena, ale chlap sa po jej zblazneni rozhodne jej utrpenie zdielat a tak sa spolu vydaju na nekonecnu cestu. Len o trochu slabsi je treti pribeh v ktorom pre zmenu trpi chlap - fanusik hviezdy, ktory je ochotny kvôli nej obetovat cokolvek, aby sa aspon trochu k nej priblizil. Najmenej ma zaujal druhy pribeh v ktorom znova trpi odmietnuta zena chlapika, ktory sa vypracoval na sefa yakuzy. Co by to bola za Kitanovka bez yakuzy a aspon jednej prestrelky. Tento pribeh je dost podobny tomu prvemu, len pôsobi nevyraznejsie. Zmeni to az jeho vyustenie, ktore mi pripada najkrutejsie zo vsetkych pribehov. Spracovanie filmu je dvakrat pomalsie a este viac umeleckejsie ako je u Kitana zvykom. Dialogov je vo filme minimum, dej sa odvija cez obraz. Zabery su dost casto koncipovane ako nejake umelecke obrazy. Toto vsetko by ma bezne nebavilo, kedze az tak velke umelecke citenie a vasen pre obrazy rozhodne nemam, ale vdaka teme a zvlastnej smutnej atmosfere, ktora ale neprejde k citovemu vydieraniu, mi tento film sadol a videl som ho uz niekolkykrat. Trochu slabsi mi pripada len ten druhy pribeh a potom hudba, ktora nie je tak vyrazna ako som u Hisaišiho zvyknuty. Ako keby sa cely cas snazila byt nenapadna a absentuje tu nejaky zapamätatelny motiv. Co je skoda. 8/10.

Nejen vizuálně krásný, poetický film plný něžných emocí, které sice místy hraničí s patosem, ale více méně se jim daří zůstat na té příjemné a neotravné straně barikády. S citem je tedy zacházeno akurátně, film svým mimoslovným sdělením připomíná tvorbu Kim Ki-duka, ale k záměně by dojít nemohlo, protože na to zde hrdinové dostatečně netrpí. :) Tempo je pomalejší, ale to ničemu neškodí, jen je nutno, aby byl divák na něco takového patřičně naladěn...8/10

Chtěla jsem říct, že ten film mě jako osoba dlouze a silně objal, ale to není pravda. Ten film se mnou jako osoba dlouho mlčky chodil lesem. Nicméně obojí jsou gesta beze slov a to je to klíčové. Stejně jako i u jiných japonských filmů mám dojem, že jsem ho už dávno viděla, že ho mám v srdci teď a že tam byl i v tragediemi posedlém dospívání a že tam byl zkrátka odjakživa. Za zejména delikátní považuji, jakým způsobem Kitano pracuje s informacemi a dávkami jejich sdělování, do toho patří hudba, obraz i příběh. A také ho miluji za to, jak si uvědomuje význam ticha. ♥