Láska v hrobě (2012)

Časosběrný dokument na téma život bezdomovců sleduje dvě hlavní postavy Honzu a Janu kteří obývají zchátralou budovu na hřbitově ve Strašnicích, divák bude mít možnost nahlednout do jejich životní cesty nasáklé alkoholem. Uvidíte zde jejich nehygienícké návyky a každodenní hon za flaškou, mimo to vás pobaví pár upřímně vtipných momentů ovšem je tu i pár momentů nechutných (naděláno v kalhotech, kaďení do kyblíku). Po informativní stránce je tento dokument super, krásně je zde vidět postupná destrukce kterou takový život způsobuje, doporučuji.

V dokumentu se setkáváme s relativně výjimečnou dvojicí bezdomovců, kteří navzdory osudu, který je potkal (respektive, který si vybrali sami) jsou poněkud oduševnělí. Jan je bohém, který není schopen unést odpovědnost za vlastní život ani vlastní rozhodnutí. Tak sedí na náhrobku na německém hřbitově a zpívá písně svojí Janě. Každý tón prokládá douškem alkoholu a utápí se ve svém smutku ze světa. Jana leží ve staré hrobce, přikrytá množstvím špinavých pokrývek a popíjí svůj alkohol. Takhle se nám představuje ústřední dvojice, kterou kamera v 80 minutách zachytí v létě, zimě, podzimu, jaře, spolu i bez sebe. Sledujeme jejich návyky a jejich potřeby, kterých už je velmi málo. Dokument je natočen tak, aby diváka svým způsobem fascinoval. Žijeme totiž v největším komfortu za celou historii lidstva, společnost je civilizovaná a technologie vyspělá, máme nevídané možnosti a stále žijeme v sociálním státě. A vedle toho zde máme ústřední dvojici, která žije ve hrobce na německém hřbitově, od probuzení do usnutí jen pije a kouří, žebrají a sní. Společnost je fascinovaná oprávněně, že si svobodný člověk v dnešním světě zvolí tento způsob žití. Všechno je totiž v přímé úměře k zodpovědnosti jedince. Bohužel ,dokument nekončí šťastně ale to je divákovi od začátku poměrně jasné. Protagonisté mají v průběhu dokumentu možnost navštívit místa, kterým dříve říkali domov, opět vidět své blízké a případně se pokusit o nápravu vztahů. Vše je ale stejně povrchní jako jejich snaha a přesvědčení. V závěru i vztah, který mezi sebou ústřední dvojice měla se ukáže jako povrchní a jako pouze "dočasný útěk z reality ve jménu vyšší hodnoty". Jediná fatální věc v dokumentu je smrt a celý příběh je jen čekání na ni. Hlavní protagonisté jsou odevzdaní ale spokojení ve své odevzdanosti. Ano, svoboda přináší mnohé možnosti, přináší ale také velké množství odpovědnosti, která je těžká. Je těžší než závislost, která mnohé řeší za nás, je těžší než chudoba a bída, kterou si lze omluvit téměř vše.

Neveselý dokument, na někoho může působit šokujícím nebo až zhnuseným dojmem, ale taková je realita. Jana na mě působila jako líný člověk, je neochotná řešit cokoliv, posléze už i neschopná a nemohoucí. Honza ji má rád, obskakuje ji, jako životní krédo razí být svobodný, ale jaká je to svoboda v područí alkoholu? Dolů mířící spirála je strmá a krátká. Žije se přítomností, protože na minulost je lepší nemyslet a budoucnost končí na konci aktuálního dne ohledně toho, kolik chlastu se podaří získat. Snímek působí smutně až depresivně, ale režisér si dal slušnou porci práce, natáčel dvojici několik let a musel se sám snažit, aby získal důvěru obou, jinak by tenhle film ani nemohl vzniknout.

Že je život bezdomovců na hony vzdálený od našich běžných si asi každý představit umí. Tento dokument tak si neměl cíl ukázat, jak složité to ústřední dvojice má. Alespoň doufám. Protože moc nerozumím tomu, co tím vlastně chtěl básník říct. Totiž...už v době natáčení existovalo mnoho organizací a zařízení, která by jistě dvojici pomohla, kdyby si ale o pomoc řekli. Základní podmínkou toho by ale také bylo to, že by milenecká dvojice nesměla minimálně holdovat alkoholu. Jenže oni působí, že o pomoc nestojí, chtějí si žít svým životem bez povinností, zájmů a v absolutní svobodě a volnosti. Ok, tak to se potom nesmí ale divit, že Janu nechce její dcera vidět a že je chtějí vyhánět ze hřbitova při rekonstrukci. To vše je prostě s takovým životem spojeno. Dále vidíme různé druhy patálií při shánění jídla, místa k přespání, všechno je ale rámováno silnou dávkou chlastu. Mě osobně třeba zarazilo, že v době smrti měla Jana Chochlačová neuvěřitelných 35 let, přičemž vypadala asi na padesát pět. Co se týče technické stránky tak mě osobně vadilo, že byl film špatně ozvučen, řada dialogů s městským ruchem nebylo vůbec slyšet a hlavní hrdinka kolikrát také nesouvisle vyprávěla a divák absolutně netušil o čem. Svou autenticitou je ale dokument opravdu drsný hlavně v závěrečné čtvrthodince. Za mě lze říct jen toliko, že člověka mohou potkat různé věci, ale kdo chce, tomu v dnešní době pomoženo být může, za cenu nějakého omezení samozřejmě. Kdo nechce, skončí takto, to je ale pak jeho volba.

Smutné. Veľmi smutné. Láska dvoch osamelých duší na okraji spoločnosti, z ktorej už asi niet návratu. Životný príbeh Jany sme sa dozvedeli, bohužiaľ mi chýbal príbeh Jana. Prečo a ako sa dostal na ulicu, koľko mal vlastne rokov? Mal deti? Zenu? Čo robil v živote? Výlet za matkou a príbeh jeho dávnej rodiny o vyhorení pošty jeho životný príbeh neodhalil. Ostal anonymný, pritom bol jeden z hlavných postáv dokumentu. Z tohto mi ostalo smutno.