Král videoher (2006)

Iluze o tom, jak je cool, když je vám čtyřicet a pořád jen hulíte jako na střední a jste největší videoherní božan, na kterého se nehrabou žádný mlaďoši. Snaha kopírovat "Prcičky" tu smrdí z každé druhé sekvence. Jenže teenagerská klasika funguje právě proto, že k zoufalství dospívání se lze vztáhnout s nadhledem i empatií. Zoufalství přestárlé nedospělosti je prostě jen zoufalstvím, a žádné množství tuctové laskavé fikce, kde všechny postavy mají hrdinovu iluzi obdivovat a živit, na tom nic nezmění.

Úsměvné sice ano, ale vtipné až tak moc ne.  Jde o příjemnou retro komedii s fajn vibem, ale že bych se vyloženě smál nebo se nadstandartně bavil, to říct nemůžu. Za zmínku ale určitě stojí postava JP, který se chová jako robot - ten si scény krade místy pro sebe a užíval jsem si je, zbytek jede ovšem na vlnách průměru a nedokáže se přehoupnout výše.

Tenhle film je pro huliče a pařany. Což je sama o sobě dost hustá kombinace. A vážně nevím, jestli by se tolik líbil i ostatním smrtelníkům. Nicméně doporučuju jim to vyzkoušet. Je to svižné, vtipné až popukání, drsné a hlavně žádná vata. Jedním dechem profrčíte celým filmem a na konci si ani nevzpomenete, jestli vás nejvíc rozšvihla matrixovská robovagína nebo "můj vítr - silný!"

Žánr huličských komedií mi vcelku dost chybí. Král videoher mě sice místy nudil, ale také mě občas pěkně rozesmál aLinda Cardellinibyla tehdy ještě větší kočka, než si jí pamatuju teď. Zapadlý film o kterém jsem slyšel poprvé až letos, v telce ho snad nikdy neopakovali, na vod jej nenajdete, ale zkuste zapátrat po "dývku".

Původně to byl "One Night Wonder" spojený s větší konzumací lihovin, aby se to následně pro nás stalo naprostým kultem, ze kterého jsem schopen odcitovat většinu hlášek. Láska, totální láska. A taky úlet. Chápu, že na tohle většina lidí není připravena, ale vězte, že přicházíte o hodně. Nick Swardson rulez!!!