Konec básníků v Čechách (1993)

Pro úpadek série Básníků je naprosto charakteristické slovo "redukce". Na prvním místě je to redukce postav. Následuje humor, tempo, atd. Zatímco v nepřekonatelném prvním dílu byla doslova přehršel různých postav a figurek, díl čtvrtý je v podstatě komorní dílko o pěti lidech. Tento trend je naprosoto zřetelný. A s dalšími díly se ještě zhoršuje.

Slabému zdejšímu hodnocení nerozumím. Mně se tenhle díl líbil jako druhý nejlepší ze série. Proč? Protože si dokázal udělat srandu z proměny našich hrdinů po roce 1989. Za mě velmi povedené. Bavil jsem se a jsem schopen se na ten díl s chutí dívat opakovaně. Ty herce asi vyjmenovávat nebudu.  Ale bavili mě skoro všichni, jak se vrhli na ten kapitalismus. :)).

Předchozí filmy jsou generačně zcela univerzální. Tento pochopí jen ti, kteří zažili první půlku devadesátých let. Čtvrtý díl je stejně padlej na hlavu jako doba, kterou vykresluje. Oba hlavní hrdinové viditelně zmužňeli, na Matáskovi je patrné skinheadské období. Bohužel ze Štěpána udělala nová doba docela lúzra. Celý audiovizuál je depresivní, nová láska totálně nesympatická, básnička trapná, titulní song nejméně zapamatovatelný. Ale i tak se občas rád podívám.

Eine kleine Červená pustina. Před pár lety mě tento podivuhodný film neplánovaně zachytil ve svých spárech, ač bych tehdy přísahal, že bude mít nehty osekané jako pes. Až zarážejícím způsobem se mi zdá nedoceněna kombinace kleinovsko-básníkovského skanzenu se skanzenem raných 90s, přičemž obojího se podařilo nabrat lopatami doby sdostatek a promísit tak, že zadusit dvě hodiny časoprostoru není pro tento typický filmový doplněk/dodatek vůbec nemožné. Joška Vaniš sází na plátno jednu jadrnou barvu za druhou, občas prská jako Pollock, někdy vrství jako Rothko, ale přesto nebo právě proto kdesi vzadu čpí ona Krylova nakyslá sója bez sádla rozkvétající demokracie roku 1993. Pokud se k příjemci navíc dostane poněkud steroidová verze díla, filtrovaná skrze lehce přesaturovanou plazmovou televizi na straně jedné a mírně intoxikovaný mozek na straně druhé, nelze než i po letech konstatovat, že KBVČ si zaslouží své místo v panteonu raně devadesátkových podivností.

Po skvělé trilogii podle knížek o láskách Štěpánka si řekl režisér Dušan Klein po revoluci, že zkusí navázat na svůj opus. Řekl si, Šafránek, Kendy nám zestárli, jsou po škole, je jiná doba. Je toho tolik, co říct nového a ukážeme, kde se naši hrdinové posunuli. No a výsledek? Tak na půl. Pár fajn momentů, nostalgie funguje. Ale trochu to vyzní jak třetí Slunce, seno. Pořád fajn. Jen už to není ono. Snad je to to tím, že nejdřív vznikly knihy. A tu máme pokračování, které se snaží rozvíjet původní ukončený příběh. Navíc už se tu tlačí trochu na pilu a některé vtípky se snaží být kameňáky. Ale pořád je to ještě fajn. "Bratře, ztratil jsi péro."