Knafayim Shvurot (2002)

Film o rodine, ktorá sa veľmi ťažko vyrovnáva so stratou otca. Dcéra naspieva o otcovi smutnú pieseň (ktorej motív sa nesie celým filmom, podobne ako u českých Samotárov nápev Jana Muchowa), zo staršieho syna sa stal asociálny excentrik, mladší syn je zrelý na psychologickú pomoc, najmladšia dcéra je primladá na to, aby chápala čo sa stalo. Väčšina filmu sa nesie v ťažkej a beznádejnej atmosfére, svetlo zasvieti len na konci, keď sa hrdinovia filmu rozhodnú predsa len žiť. Všetci potrebujú mať otca.

Poznáte ten pocit, keď pozeráte jeden film za druhým a stále to nie je ono? A potom zrazu zapadne kľúč do zámku a vás to 100% emocionálne zasiahne a máte pocit, že to bolo natočené len pre vás a je to o vás. Tak tento pocit vo mne vyvolal izraelský film prvýkrát v živote. Bol to ten smutno krásny vyprošťovák, pre ktorý sa oplatí byť filmofil.

Celý deň som mal nahovno a to mám pritom dovolenku, vonku svieti slnko, ale každý film, ktorý som si dnes pustil, som musel v polovici vypnúť, pretože mi privodil depku. Nechápem. No a tento už ani neviem, či to bolo tými hrdinami, ako mi boli sympatický, či tými občasnými vtipnými hláškami, alebo tou atmosférou, tak rozhodne mi zmenil, priam rozhodil, chémiu tela a mysle a ja neváham ísť s hodnotením na plné gule, bo opravte ma, ak sa mýlim, nie je práve toto jedno z posolstiev filmu, kompletne vás odrovnať, či učarovať ?

Zvláštní atmosféra, podpořená netypickým prostředím a faktem, že hebrejštinu neslyšíme ve filmu tak často. Nenapadá mě mnoho zemí, ve kterých film vstoupil do nitra lidí tak bez obalu a otevřeně (možná předrevoluční Československo). Líbila se mi uletěnost několka scén a myšlenek. Melancholické, smutné, depresivní, ale obsahující naději. Stejně, jako jsou postavy na začátku vyšinuté, jsou na konci lidské, otevřené a uchopitelné. Hudba, příběh, prostředí, postavy, to vše ladí dohromady. Nominace na Oscara (viz. trailer), ocenění v Tokyu, Berlíně, 9 cen izraelské filmové akademie. Hodnocení 80% zasloužené.

Izraelský průměr, který se pokouší dostat nás do rohu a nutí nás citově přitakat nad neštěstím made in život. Haifa - nostalgie, Dana Igvy - nádhera, Film - robotické ohrané fádní emoce.