Adolf Eichmann (2007)

Film zachytáva výsluch Adolfa Eichmanna, ktorý sa po únose z Argentíny ocitá v izraelskom zajatí. Prostredníctvom dialógov a retrospektívnych záberov poukazuje na udalosti druhej svetovej vojny, pričom Eichmann väčšinu obvinení popiera. Tvrdí, že len plnil rozkazy vyšších autorít a odmieta predstierať, že s nimi v minulosti nesúhlasil. Oceňujem nielen celkové spracovanie filmu a jeho vizuálny štýl, ale aj kvalitné herecké obsadenie, ktoré výrazne prispieva k autentickosti príbehu.

Eichmann byla vcelku zajímavá figura, která toho měla na svědomí fůru. Přitom zločiny páchal podepisováním papírů, vytvářením seznamů a razítkováním... Takový státní zločinec moderní doby. Jeho život za války je zajímavý. Jeho útěk a život v anonymitě je zajímavý. Jeho únos je velice zajímavý. Tenhle film ovšem zajímavý není. Chybí mu v podstatě cokoli, co by ho takovým mohlo udělat. Střídají se tu v podstatě tři situace. Nezajímavý izraelský policajt a ničím nepřínosná linie s tím, jak si doma stěžuje. Lacině natočené vzpomínky na válku. A pak rozhovory s Eichmannem, kde mu policajt vždycky ukáže lejstro a Eichmann ho popře. Tak nějak nevím, proč vlastně tohle někdo točil... Zrovna o tomhle tématu a dokonce i tomhle člověku se toho už natočilo docela dost... a skoro všechny ty filmy jsou lepší a přínosnější.

Točit takové příběhy je samozřejmě v pořádku, ale tohle šlo opravdu natočit lépe. Když se film věnuje tomu, čemu má, tedy Adolfu Eichmannovi ve výživném podání specialisty na nacisty Thomase Kretschmanna, je skvělý, zajímavý a jako životopis funkční. Jenomže on se mu věnuje tak nějak až ve druhém plánu, a to, co řeší především, tedy nikoho nezajímá, a mně taky ne. Je to natočené dobře, ale zbytečně řeší nesmysly. Ty čtyři hvězdy tomu dám, ale jsou to ty úplně nejslabší, které vůbec dát můžu. A přitom je to škoda.

Upřímně jsem čekal, že to bude filmová adaptace knihy Hannah Arendtové - Eichmann v Jerusalémě - tedy o pátrání po něm, převozu, nerovných podmínkách soudního procesu až po prvního a prozatím jediného člověka odsouzeného k trestu smrti v novodobém státě Israel. Stejně tak rozbor důkazů proti němu. Ale nebyl, snímek mne mile překvapil, herec Eichmanna stvárnil výborně. Snímek měl spád a nebyla možnost se od něj odtrhnout - to mám rád. Byla tam také psychologická rovina, kdy vzniká nějaký vztah s vyslýchaným a tazatelem, flashbacky na konkretní události, jasně, některé mi přišly poněkud přitažené za vlasy (to ztvárnění, nikoli ty události), ale na kvalitě to nijak neubírá. Pokud máte rádi psychologická dramata a je vám tahle tématika blízká, mohu vřele doporučit. Kostýmově jsem neviděl moc kravin, rekvizity na 60. léta středního východu taky stravitelné :)

V máji 1945 bola tretia ríša porazená a Spojenci začali stíhať nacistických zločincov, ale o Adolfovi Eichmannovi a jeho úlohe v hromadnej likvidácii Židov sa takmer nič nevedelo. Veď nebol v zozname vojnových zločincov v Norimberskom procesu. Jeho meno sa začalo častejšie skloňovať až po výsluchu jeho podriadeného Dietera Wislicenyho v novembri 1945 (poradca pre židovské otázky na Slovensku, organizoval deportáciu 60 tisíc slovenských Židov a 4.5.1948 v Bratislave odsúdený k smrti). Až do roku 1948 po ňom nepátrali ani lovci nacistov, dokonca ani Simon Wiesenthal (ten o ňom nikdy nepočul). Na jeho existenciu upozornili až americké spravodajské služby (CIC). Obersturmbannführer (podplukovník) Otto Adolf Eichmann v máji 1945 sa ukryl do Álp v Rakúsku do mestečka Altaussee. Prevliekol sa do uniformy luftwaffe zmenil identitu na slobodníka Bartha a vybral sa do Nemecka. Neďaleko Ulmu ho zadržala americká vojenská hliadka, vystriedal niekoľko zajateckých táborov a nakoniec ako Otto Henninger bol Američanmi prepustený. Dva roky (1947-1949) pracoval ako drevorubač v blízkosti Brém, potom choval sliepky a na začiatku roku 1950 ho oslovili príslušníci tajnej organizácie Odessa zaobstarali mu falošný pas na meno Riccardo Klement a vízum do Argentíny a odoslali do Talianska, tu 17.6.1950 nastúpil na parník Giovanni a do Buenos Aires doplával 14.7.1950. Tu bola veľmi silná predvojnová nemecká komunita a tí sa potom o vojnových zločincov už postarali. Nastúpil do zamestnania v stavebnej spoločnosti CAPRI v severozápadnej časti Argentíny v provincii Tucumán (spoločnosť vlastnil nemecký podnikateľ Horst Carlos Fuldner a zaoberala sa výstavbou vodných elektrárni). Jeho úlohou bolo meranie prietokov riek v danom regióne. V roku 1952 prišla za nim aj manželka s deťmi. A keďže deti si na neho už nepamätali bol pre nich strýko Riccardo a deti sa volali Eichmannovi. V roku 1953 prišiel o prácu, rodina sa presťahovala do Buenos Aires štvrť Olivos ulica Chacabuco kde si otvoril práčovňu, potom obchod s látkami, predával hygienické zariadenia, choval králikov a nakoniec nastúpil na jar 1959 ako mechanik a zvárač do Mercedes Benz. A keďže sa Klement (Eichmann) svojou minulosťou vôbec netajil došli informácie o jeho pobyte až do Mossadu. Jeho šéf Isser Harel poslal v roku 1958 v krátkom časovom slede dvoch agentov. Obaja však po povrchnom pátraní dospeli k záveru, že v takom zapadákove (myslené štvrť Olivos) nemôže tak vysoko postavený nacista bývať. Riaditeľ prípad uzavrel a odložil ad acta. Ďalšie podrobnosti z archívu po jeho otvorení po 70 rokoch u filmu Operation Finale.