Jednotka intenzivního života (2021)

Dokumenty s vážnou potažmo nějakou filozofičtější tématikou jsou mnohdy opravdu náročné na sledování, obzvláště pak ty z lékařského prostředí, kde život přichází v šanc. Tímto případem je i Jednotka intenzivního života, který pojednává o paliativní péči, což mnohým možná nic neřekne, ale paliativní péče se zabývá zlepšením kvality života lidí se závažnými a životaohrožujícími nemocemi, je o lidském a empatickém přístupu k pacientům, o správné komunikaci paliativních odborníků s pacienty, na jaké otázky se ptát, jak zlepšit náladu, jaké cíle ještě splnit. Tohle všechno a mnoho jiného vás v tomto dokumentu čeká. Paliativní péče není moc medializovanou službou, což věřím, že se do budoucna zlepší, protože jak sami ve filmu uvidíte, má to cenu.

Paliativní tým, to je velká věc. Ta ohromná snaha už začíná nést první ovoce. Ještě bych navrhovala  spíš nějakou speciální formou vzdělávání pro lékaře, když je pacient ve stavu, kdy se sám rozhodnout nemůže. To by chtělo i svůj dokument, hranice etiky vs. záchrana života za každou cenu a dalším faktorem je kvalita života... Ale to je spíš na lékařskou komoru, než na filmaře, i kdyyyyž :)

Prečo v závere tá doslovnosť o ľudskosti Ondřeja a Kataríny? To je fakt škoda... Dielo pojednáva o poslednej štácii v ľudskom živote, avšak celé sa nesie v nepopísateľnej ľahkosti a krehkosti, ktorá je hodná obdivu. Hodná obdivu aký vie byť stále človek človeku podporou i oporou, ako vie vliať nádej v beznádeji.

V současné době se o paliativní péči moc nedozvíte, pokud se tam najednou neoctnete jako návštěva nebo student medicíny. Jak dobrý musí být doktor psycholog, empatik a jaká témata je dobré řešit na sklonku nám známého života a druhého břehu? Říkám druhého břehu, protože jsem věřící ve smyslu Erwina Schrödingera v paradoxu kvantové fyziky, která na nás jako biologickou entitu má ještě pěkných pár překvapení.

Za kamerou se odehrávají příběhy z oboru paliativní péče. Není jednoduché se na to koukat a necítit silné emoce. Vlastně celý film není o ničem jiném, než o emocích. O tom, jak jim čelit, jak se naučit vnímat a poslouchat sám sebe. Je v něm obrovská pokora před životem i před smrtí. Přemýšlím, jakou musí člověk mít náladu aby unesl téma tohoto dokumentu, protože si myslím, že z něho (zcela upřímně) nemá být cítit soucit ani smutek, jen lehkost. Lehkost z aktuálních problémů, které každý den řešíme a pokora před tím, co nás zítra může potkat. Některé problémy řešitelné jsou, ty jiné už ne - a lepší varianta bude vždy ta první. Přemýšlím ale, jak moc je vlastně důležité umění se rozloučit, říct poslední myšlenku a odejít ve vnitřním míru. Přesně asi proto se nemohu považovat za nihilistu. Učíme se každý den a po celý život a učíme se i z těchto okamžiků, nelehkých a zcela jasných. Aby se jednou mohl někdo učit od nás - a získat tyto normálně nepřenositelné zkušenosti. Je to neustálý cyklus probíhající všude v přírodě, i uvnitř nás.