Jeden pokoj ve městě (1982)

Poněkud vratký a vybledlý je příběh Edith a Francoise. Naprosto nemuzikálový námět, žádné velkolepé choreografie, upozaděný hudební proud... Zároveň to ale celému filmu propůjčuje jinou atmosféru, než u Demyho muzikálů 60. let - a než u všech muzikálů, které jsem doteď viděl. Se slavnými Paraplíčky má celý film spojené především časté využití krásných, kontrastně barevných tapet jako pozadí scén - oba filmy mají výrazný barevný plán. Co je u nich naopak rozdílné je hudba. Její hlavní nedostatek vidím v totálně zanedbaném kontrastu temp – Legrand začal Paraplíčka (po předehře) velmi svižně a i během děje byly „oplodňováky“ střídány svižnými čísly. Colombier vleče takřka celý film v quasi-romantickém improvizačním charakteru volného hudebního proudu. A: po Paraplíčkách vám běží v hlavě jejich ústřední melodie, po opakovaném shlédnutí si jich dokonce zapamatujete víc. Jeden pokoj ve městě silné melodie postrádá. A pak ještě scénář-libreto – zdánlivá banalita čtyřúhelníku v Paraplíčkách dodnes zasáhne vzpomínkou na vlastní "první ztráty". Milostný příběh v Un Chambre en Ville je snouben a dáván do kontrastu s tématikou stávek slévačů v Nantes v 50. letech 20. století a zarámován postavou (a bytem) staré, opuštěné a protivné baronky, matky Edith (Darrieux). Přemýšlel jsem, co je v příběhu Pokoje ve městě nadbytečné – proč není „dvoudenní“ láska tragických milenců plastická a proč působí spíš tak, že „protože to tak scénarista chtěl“. Ve filmu ale nic nepřečnívá – všechny postavy mají svá místa, je to velmi umně skloubené. Takže nevím. Nicméně: všechny výtky mi ubírají jen na jedné hvězdičce – tenhle film je hodně netypický a má svou atmosféru. A objevil mi novou hvězdu – Dominique Sanda. Je zde nádherná! Neokoukaná, nevšední, osudová.(27.07.2011)

Plany film o rieseni medziludskych vztahov v meste Nantes v 50. rokoch. Ked ma byt osou filmu milostne vzplanutie on + ona, to je trochu na dejovu liniu sakra malo : 30 %(24.11.2019)