Slečinky z Rochefortu (1967)

V porovnaní sDáždničkami z Cherbourguza mňa určite o dosť lepšie, hlavne kvôli tomu, že sa nespieva každá veta, ale sú tam aj normálne dialógy. Dej je rovnako jednoduchý a naivný a vizuál rovnako farebne podmanivý. Hudobná zložka celkom fajn, niektoré piesne mi moc nesadli, ale niektoré mali fajn melódiu, ktorá ostane v hlave dlho. A už viem, kde sa inšpiroval či hudobnými motívmi alebo aj farebným vizuálomDamien ChazellevLa La Land.Príbeh1/5, Vizuál 5/5, Herci 3/5, Hudba 3/5-Videné na TV 42'', FHD, orig. znenie s titulkami

Chazellovainspirace tímto filmem je zjevná a jehoLa La Landjsem si opravdu užil. Slečinky jsou sice krásně barevné a všechno to úhledné prostředí oku lahodí, jenže to, co se v tom prostředí odehrává, mě vlastně jenom sralo. Opravdu jsem nepropadl žádné pozitivitě ani snu o štěstí. Tohle totiž bylo natolik přeslazené, až jsem se z toho osypal a snil leda tak o konci. TakovéZpívání v Deštimi přišlo veselé a rovněž mě tam bavila hudební čísla (a to jak melodií/zpěvem tak i bláznivou choreografií).Slečinky z Rochefortumě ale fakt rychle začaly obtěžovat tím, jakkaždá postava skřehotavě proklamuje, jak touží po lásce nebo na nějakou lásku vzpomíná a divák musí jen čekat, než na sebe narazí ty správné postavy.Obsahově je to nezajímavé a hezké barvičky to neutáhnou.Vím, že bymuzikálová číslaměla být jakýmsi rozšířením reality, kterou postavy prožívají, ale nesmí to být moc in your face protože show don’t tell a hudba prostě musí být dostatečně rytmicky a lyricky podmanivá/strhující, což se většině muzikálům prostě nezdaří. Zde jsem si dokonce rozpomněl, proč jsem muzikály dříve (než jsem viděl těch pár dobrých muzikálů) nesnášel: Postavy několik minut zpěvavě opakují něco, co jsem pochopil po 10 vteřinách, načež jsem nucen další minuty ztrácet čas u písničky, jejíž smysl už pochycen byl, a kterou si nedokážu užít, protože se mě prostě dost nebaví hudebně ani choreograficky.

Svět Demyho muzikálů je plný lesklých, pohledných barviček a příběhů pomalu jako z nejkýčovitější červené knihovny. Ale zároveň je pro mě Jacques Demy výjimečným režisérem, který dokáže s kýčem pracovat nesmírně nápaditě a udělat z něj originální muzikál, dávat mu (tomu kýči i muzikálu) zase jednou trochu jinou podobu... a kdo by se vůbec z pánů pozastavoval nad nějakým kýčem, když zde běhá a tančí krásné lehkonohé stvoření jako Catherine Deneuve? :) Po melancholickýchParaplíčkách ze Cherbourgu, byť mi přinesly kapánek silnější zážitek, přináší Demy v opětovné spolupráci s Michelem Legrandem divácky a posluchačsky mnohem vstřícnější kus. Muzikálový experiment se zpěvem úplně všech replik a dialogů je zde již povětšinou 3 roky starou minulostí a snad jen v jedné písni o vraždě uvedené v novinách si tvůrci na něj ještě chvíli vzpomenou a krátce zopakují. Tento kus míchající ve svém stylu šanson s rytmem swingu je především hravý a chytlavý. Srší náramně pozitivní náladou a množstvím nákažlivé energie. Potěšilo mě i hned dvojí velice netradiční hostování: v rámci muzikálu Michel Piccoli, o kterém jsem vůbec netušil, že umí tak hezky zpívat, v rámci francouzského filmu pak pořád šarmantní americký muzikálový klasik Gene Kelly. Za skvělý považuji nápad zapojit občas vedle zpěvu a tance do hry během muzikálových čísel (nečekaně) i hru na hudebních nástrojích, či prolínat v jedné části záběry několika postav ve stejnou dobu, u každé s jinou písní „na rtech“.[85%]

Nehovorím, že neobľubujem muzikály, ale takýto gýčovitý prednes mi nesedí. Možno sa niekto po 50tich rokoch bude aj na LA LA LAND pozerať, tak ako ja na tieto SLEČINKY. Plno hudby a tanca, plno optimizmu a možno aj niekoľko ´´blbých´´ názorov na život. To sú tieto SLEČINKY. Pre mnohých je to kult, zrejme ide o dobových divákov, ja som sa v tom nenašiel. A to pritom samotná hudba ( hlavne veleznáma hlavná theme ) je naozaj ohromná. Len tie tanečky, akokoľvek sú dobre choreografované, tanečníkom a tanečníčkam asi veľa nehovorí spoločný synchronizácia a tak to celé vyzerá dosť amatérsky. Suma sumárum, podpriemer muzikálovej odnože hudobného žánru.

Les Demoiselles de Rochefort je veľmi feel-good film, narozdiel od často porovnávaného ďalšieho Demyho farebného muzikálu Les Parapluies de Cherbourg, a pre mňa osobne v omnoho prijateľnejšej forme. Veľké plus je príjemnejšia hudba a hlavne nespievané každé jedno slovo ako v Parapluies, čo mi neskutočne liezlo na nervy. Na Catherine a Françoise sa krásne pozerá, farbičky, kostými a choreografie vynikajúce. Celkovo príjemný muzikál.