Japonská mafie (1974)

Fascinující mix revenge flicku, kulturního střetu, samurajské ódy a poctivé gangsterky. Jeden z mála západních filmů 70tých let, který se natáčel přímo v Japonsku, s místním štábem a herci, a který si dovoluje přepínat mezi jazyky tak přirozeně, až si toho člověk skoro přestane všímat. Film je skrz naskrz prosáklý syrovým realismem 70tek – špinavým, pomalým, ale hluboce atmosférickým. Ano, první čtyřicítka minut je trochu rozvleklá, a akce místy trpí chaotickým střihem, ale Pollack s Mitchumem a Takakurou celý film drží pevně v otěžích.

Linie příběhu, která nás zavádí do prostředí Yakuzy a problematiky americko-japonských vztahů 30 let po válce je jistě zajímavější, než kriminální linie, která se o slovo přihlásí jen občas. Po příběhové stránce zdlouhavé a ve druhé polovině (až na pár krátkých akčních scén) zbytečně natahované. Robert Mitchum to se svým charismatem sice drží nad vodou, ale já se v posledních minutách skoro modlil, ať už se objeví závěrečné titulky. Sydney Pollack je můj oblíbenec, ale na podobné téma jsem viděl i lepší filmy (Černý déšť). 60%.

„When an American cracks up, he opens up the window and shoots up a bunch of strangers. When a Japanese cracks up, he closes the window and kills himself. Everything is in reverse..“ Nejde jen o střet kulturní jako v Black Rain nebo Brother, ale i Schraderova scénáře, který to ústřední téma závazku a cti balil do násilí, krve a drsného gangsterského podsvětí a Pollackovy režie, která šla proti jeho srsti romancí a poetickým realismem, co měl uspokojit „publikum Jeremiaha Johnsona“. Na půdorysu neo-noiru to nakonec fungovalo a „pinky swear“ Roberta Mitchuma, jak uznal i Tarantino, je jeden z nejlepších závěrů filmů této éry..

Veľmi dobrá dráma, ktorá počiatočný akčný príbeh obchodného sporu Georga Tannera s jakuzou mení na osobnú drámu Harryho Kilmera. Ten síce do príbehu prichádza kvôli pomoci Tannerovi, ale ako vojnový veterán vďaka vzťahu s Eiko rieši svoju lásku k nej a musí sa vyrovnať so zistením, že Ken Takakura  nie je brat Eiko ale jej manžel, ktorý sa kvôli vďačnosti a cti nemôže k Eiko vrátiť. To celé okorenené zvláštnosťou japonskej kultúry a jej rituálmi, bez pátosu a zbytočného prepínania emócií. Produkcia je veľmi dobrá hoci ide o prvý film Sydneyho Pollacka v roli producenta. Akčné scény síce nevynikajú prepracovanou choreografiou súbojov, produkcia však dokáže budovať napätie a servírovať emócie prirodzene. Robert Mitchum prijal úlohu v tomto filme už nie ako najmladší, no napriek tomu zvláda emocionálne namáhavú úlohu Harryho veľmi dobre. Ken Takakura a ostatní japonský herci mu sekundujú rovnako dobre. 75%

Mafie má svá vlastní pravidla cti, zbabělosti a odvahy, nehledě na všechno zlo, na němž je založena. Ať už působí v Japonsku, Americe, Rusku, na Ukrajině či u nás. Ve filmu se na to dobře kouká, ale běda těm, kdo jí zkříží cestu nebo se s ní zapletou v reálu. Ztráta malíčku je pak opravdu jen hodně milosrdná maličkost. Solidně natočená oddychovka plná filmových mrtvol a krve, která má ale s tvrdou realitou zřejmě jen málo společného.