Jak se mele babí hněv (1986)

"Každý, kdo se na hrad vetře, pozná hořkost mého pepře. V nose štípe, o očích pálí, pepřím, abyste se báli..."Josef Dvořák v roli strašidla Peprníka je naprosto k popukání. Celkově hodně veselá pohádka byť možná s trošku prostším dějem. U pohádky, v níž má důležitou roli pouťová písnička (Jiřího Krampola), mi to ale zas tak moc nevadilo.

Hodně lidí drtí v televizi oblíbenou Popelku, já si raději pustil jinou starou pohádku, ve které účinkuje Trávníček. Tady coby Miloň pokukuje po Patrasové, která v té době ještě stála za hřích a u toho jim bravurně straší Pepa Dvořák se svým pepřem a notuje Krampol. Není to sice tak dobré, ale člověk se u toho pořád zasměje. Jde o vtipnou leč průměrnou záležitost, která ale jistě neurazí a stojí za pozornost.

Tak buďto mi to všechno nějak uniklo, nebo to byl podivný spletenec. Herci, ti se snažili dělat legraci i když přes ten scénář to jednoduché nebylo, ale něco se mi na tom nelíbilo. Zkusím podruhé jinak zatím s bídou dvacet.+++ Tak ani napodruhé se mi nelíbila dějová osnova. Proč ten galimatyáš? Je to škoda, protože jinak je to pro děti legrace. Ovšem ta míchanice, no teda.

Československá televizní nesložitá pohádka, jež diváka přivádí na hrad Bedrník, kde žije paní Voršila (I. Janžurová), její půvabná neteř panna Amálka a strašidlo Peprník. V roli hradního strašidla Peprníka se ve své nejoblíbenější póze představil J. Dvořák, jenž údajně před tři sta lety svému pánovi příliš opepřil jídlo. Na hrad se sjíždějí nápadníci (např. mimořádně roztržitý P. Zedníček) krásné Amálky (D. Patrasová) a Peprník je vždy spolehlivě vyžene, dokud se neobjeví neznámý pocestný jménem Miloň, mezi nímž a Amálkou vznikne citové pouto. Oblíbený pohádkový princ P. Trávníček v roli Miloně nedostal mnoho prostoru, většinu času v této nedlouhé pohádce tráví hubičkováním černovlasé krasavice. Jakoby mimo scénu v pohádce též figuruje jarmareční zpěvák a vypravěč v jedné osobě, a tímto netypickým, ale zábavným projevem se prezentoval J. Krampol. V nepříliš zdařilém závěru se ke slovu dostává podivný kouzelný mlýn (odtud zřejmě název díla paní Koutné), jenž dokáže zdokonalovat lidský charakter a vizáž, ovšem pouze u něžného pohlaví, s muži si dle Peprníka neumí poradit. Závěr velmi odpočinkové pohádky se dle mého názoru nepovedl, jak by se očekávalo, působí zmateně a nepromyšleně, pohádka je také rychle ukončena, aniž by došlo k nějaké výraznější zápletce či snad boji o ruku vyvolené. V onom roce dokázala známá pohádková režisérka L. Koutná natočit o poznání zajímavější díla, a proto i přes výborné herecké obsazení převládá z Babího hněvu (rozuměj Voršilina hněvu) rozpačitý pocit, především kvůli odbytému závěru.

Jedno z mnoha báječných strašidel ztvárněných Pepou Dvořákem v pohádce, kde figuruje kouzelný mlýn, do kterého se musí vlézt správnými dveřmi, jinak máte zobák připomínající trychtýř, co se používal ve středověku jako ochrana před morem. Jako malá jsem věřila tomu, že ta kramářská píseň je opravdová a je to příběh nějakého z českých hradů, a taky ta kramářská píseň, to strašidlo a mlýn bylo to jediné, co jsem si pamatovala. Skončilo to před deseti minutami, a abych byla upřímná, vlastně si pořád pamatuju jenom to strašidlo, mlýn a kramářskou píseň a nejsem moc schopná říct, o co že tam vlastně šlo.