Ivan Hrozný I. (1945)

Velkolepá první část trilogie o sjednotiteli Ruska. Černobílé, fascinující hudba, pomalu tažené scény. Docela by mě zajímalo, do jaké mírySergej M. Ejzenštejntočil tuto trilogii skutečně o Ivanu Hrozném, neboť tam lze nalézt jasné známky toho, že lze film přilepit na Stalina, o čemž svědčí, že druhý díl musel být přepracován a třetí v podstatě zničen.

Ivan Hrozný I. díl- ale pravděpodobně, jak se to podle hodnocení a komentářů zdá, jsem viděl něco jiného! - je především apologií a apoteózou Stalina. Ejzenštejnův film byl dokončen ještě v průběhu Velké vlastenecké války, sovětská Rudá armáda se již blížila svému velkému triumfu a Stalin obdržel svou velkolepou analogii s ruským vládcem poloviny 16. století, jenž započal s "novověkou" ruskou expanzí. Dějiny ani osobnost nevyžadují jakási "pravdivá" zobrazení, avšak taková, jež příhodně hoví aktuálním potřebám národa, státu, ideologie. O kritice lze hovořit ve spojení s druhým dílem, v tom prvním jde především o oslavu, ospravedlnění, zbožštění. Hrdinou Stalinovy apologie s apoteózou je car Ivan IV., zvaný Hrozný (Nikolaj Čerkasov). Je zdůrazněn ten "lidovější" základ, o nějž se vladař opírá a na nějž vladař z donucení (či paranoie) spoléhá. Stát se ztotožňuje s jednotlivcem, oslava se vyžívá v (rituálních) gestech. Z dalších rolí: carova milovaná choť, cara krotící, Anastasie Romanovna (Ljudmila Celikovskaja), nechvalně intrikující carova teta Efrosinija Starická (Serafima Birman), carův "přítel" a analogie Trockého kníže Andrej Michajlovič Kurbskij (Michajl Nazvanov), přední opričníci cara Maljuta Skuratov (Michajl Žarov) a Alexej Basmanov (Amvrosij Bučma), Alexejův syn, oblíbenec cara Fjodor Basmanov (Michajl Kuzněcov), nebo prostodušší (a vystrašený) carův bratranec Vladimir Starickij (Pavel Kadočnikov). Charaktery jsou zjednodušeny, zvýrazněny jsou kontrasty mezi stranami "dobra" a "zla", jednotlivé akty jsou ritualizovány, chvalozpěv využívá patos a stínohru.Ivan Hrozný I. díl: co naplat, ať si jsou některé ty obrazy působivé, první díl nedokončené trilogie není nic jiného než apologie s apoteózou Stalina. Nekritická, očišťující, velebící.

Film Ivan the Terrible, Part I je monumentální historický film, který je o moci, víře a paranoii. Už od prvních minut je jasné, že nepůjde o klasické historické drama, ale o stylizovanou, téměř mytickou a artistickou podívanou. Eisenstein zde sleduje vzestup cara Ivana IV, jeho sjednocení Ruska a postupnou proměnu z idealistického vládce v osamělého, nedůvěřivého panovníka obklopeného špatnými lidmi. Film ale není klasickým vyprávěním dějin, je to psychologická studie moci, která deformuje charakter i vztahy celé postavy. Vizuálně jde o naprostý vrchol. Každý záběr působí jako malba. Ostré kontrasty světla a stínu, expresivní herectví a kompozice dávají filmu až snový, téměř náboženský rozměr. Kamera pracuje s obličeji jako s krajinou, detaily očí, gest a postojů nahrazují dlouhé dialogy. Hudba podtrhuje tragický tón a dodává scénám až rituální sílu. Ivan je zde vykreslen jako vizionář i tyran zároveň. Film lze sledivat jako oslavu silného vůdce, ale zároveň jako varování před izolací a absolutní mocí. Právě tato dvojznačnost mu dodává nadčasovost. Tempo je pomalejší a vyžaduje trpělivost, ale každá scéna má svou váhu. Tohle není film na rychlou konzumaci, je to dílo, které se vstřebává postupně a zanechává silný dojem ještě dlouho po skončení.

Sergeja Ejzenštejna už dlhodobo obdivujem. Je to z dôvodu, že aj napriek jeho oddanosti komunistickej ideológii, si v dobe ťažkého stalinizmu vedel presadiť istú tvorcovskú kontrolu nad svojími projektmi. Filmy tohto obdobia zobrazovali nebojácnych hrdinov, priam nadčlovekov, bez chyby a bez pochybností o svojom konaní, pričom najčastejšie v boji za svoj ideál (komunistický) položili nakoniec aj život. Ejzenštejnove filmy ale zobrazujú hrdinov „z mäsa a kostí“ (samozrejme v rámci možností danej doby), ktorí konajú tak, ako by mal konať v danej chvíli každý a kamera teda nevyhľadáva umelé a často absurdné situácie, čo akosi majú navodiť dojem „správneho“ konania postáv. To presne vedel využiť aj vo filmochKrížnik Potemkin(1925) aAlexander Nevský(1938). Jeho najväčší projekt,Ivan Hrozný(1944 - 45) rozdelený do dvoch častí je majstrovským vyvrcholením daného úsilia. Prvý diel sa ešte nesie v duchu toho „starého“ prístupu a zobrazuje cára Ivana IV.  ako „neohrozeného“. Lenže aj tu si Ejzenštejn (určite bez súhlasu samého Stalina) vedel presadiť režisérsku slobodu. Ivan má v niektorých prípadoch pochybnosti o správnosti svojho konania, a to ako voči nepriateľom a intrigánom medzi bojarmi, tak aj v jeho jednaní s poddanými. Neohrozenosť síce plynie z jeho vnútra, lenže prirodzene a na nič to nehrá. Okrem tejto výraznej efektivity psychológie hlavnej postavy (ktorá je perfektne a ešte viac využitá v druhom diely tohto spektáklu) sa tu stretávame aj s náznakom ľudskosti cára, aj keď vieme, že v priebehu deja začne trpieť istou mierou paranoje a strachu z dvorských intríg a odbojnosti bojarskej opozície. Takýto netradičný, no o to viac sympatický vývoj hlavných postáv sa ani dnes veľmi na striebornom plátne nevidí (s výnimkou mnou viackrát spomínaného rovnako úžasnéhoEdwarda Bergera). O brilantnosti kamery snáď nemusím hovoriť – snímanie tieňov, ktoré evokujú „veľkosť“ postavy Ivana a jej „nadradenosti“ nad ostatnými, najmä v scénach rozhovorov s radcami sú fantastické a majú v sebe magickosť. Najviac je to ale cítiť v poslednej scéne filmu, kde v perfektnom strihu je  v jeden moment zobrazený zástup poddaných ako ho sleduje z vrchu obrovský a nevyspytateľný vládca-cár, čo bdie nad svojím národom. V tomto kontraste je zobrazený Ivan veľkostne obrovský v porovnaní s malým pásom osôb-poddaných v pozadí, čo len umocňuje veľkoleposť postavy. Ejzenštejn si dal záležať aj na zobrazení pocitov hercov v rolách a to v prudkých strihoch a prestrihoch kamery na detailné zobrazenie tvárí (to od neho prebral a vylepšilSergio Leone). Emócie sú v mnohých prípadoch až vyhranené do extrému (napr. postava s hnevom „vyšpúli“ v záchvate agresie oči, čo by urobil každý človek keby ho niečo naozaj naštvalo, no chcel by to pred svetom aspoň čiastočne skryť), no to len umocňuje zážitok sledovania filmu, ktorý vie narábať s postavami a prostredím, kde sa ony ocitli a ako to prostredie sa s nimi mení. Nie nadarmo je stiesnenosť interiéru vo výrazne inom rozpoložení, než „otvorenosť“ exteriérových scén. Realita je tu prispôsobená pocitom postáv, a teda postavy nie sú „otrokmi“ reality, no sami ju definujú. Na záver tejto oslavnej, no zároveň na pochopenie značne obtiažnej recenzie mi dovoľte odrecitovať citát od samého majstra:„Život je ako film s rôznymi žánrami - niekedy je ako rozprávka, inokedy ako komédia, niekedy ako horor a inokedy ako fantasy príbeh.“

Estetika dílem němého filmu, dílem divadelní je sugestivní a srandovní zároveň. Viděl jsem už vícekrát tenhle první díl, resp. jeho začátek, kde se odbývá Ivanova korunovace, kde vyvalené bulvy málem vystřelují z důlků a kde pózy postav připomínají spíše smrtelné křeče... Co se týče děje, nedozvíme se o Ivanu Hrozném v podstatě nic. Již při korunovaci dělá na odbojné bojary: ty, ty, ty!!! s čímž si víceméně vystačí do konce bijáku.