Inferno (1999)

Výstižný název, tahle parodie na akční film je fakt peklo. Vypnul bych to po 15 minutách, ale ze zvrhlé zvědavosti, jakými dalšími zhovadilostmi nás tvůrci ještě překvapí, jsem to dokoukal. Žán se tu celej film rošťácky směje, pravděpodobně tenkrát sjížděl rozlehlé "zasněžené" pláně ve velkém a režiséra bezpochyby taky přizval. Vrcholem tohoto veledíla je scéna, kdy Danny Trejo masíruje Žánovi prsty u nohou s pomocí nějakého vonného olejíčku (a vůbec se k němu pořád celej film podezřele tulí), to byla cca ta 15. minuta...Tu jednu hvězdu uděluji krásné Jaime Pressly. No, chtěl jsem si doplnit "žánovinu", kterou jsem tenkrát neviděl, tak co si stěžuju...ještě mi z toho období chybí Legionář a ten vypadá daleko líp, tak uvidíme...1/10

Ve filmografii Jean-Clauda se často zmiňují jeho dva snímky JCVD a LUKAS, které jsou cíleně meta a jedná se o komentáře jeho herecké kariéry, která s příchodem nového milénia vyhasla. Oba sledují introspekci hereckého titána nad hořkou érou a jeho vstávání z popela jako vzkříšená hvězda středně kvalitní DTV produkce. Velmi málo se ale ve filmografii JCVD zmiňuje film INFERNO, který Jean-Clauda zastihuje ve chvíli, kdy se loučí s 80. a 90. lety a snaží se vidět za horizont budoucích událostí. V INFERNU hraje Jean-Claude roli deprimovaného ex-military (Eddie Lomax), který se do pouště přišel rozloučit se životem, nakonec ale musí přijmout své nové já, pomstít křivdy a protloukat se životem dál. INFERNO si v době svého vzniku vysloužilo tvrdé odsouzení kritiky a fanoušků, dnes si ale film zaslouží znovuobjevení především díky své silné metaforické podstatě, spiritualismu, pomrkávání po estetice Johna Waterse, pouštnímu žánru, westernovému revizionismu anebo, a to především, díky scéně, kdy Danny Trejo masíruje nohy zhuntovanému Jean-Claudovi. Na tenhle road-trip, jehož finální zastávkou byly na mnoho let jen regály videopůjčoven, se s JCVD vydal režisér John G. Avildsen. Ten v minulosti stál u vzniku sportovních sérií jako ROCKY anebo KARATE KID, ale v cinefilních sférách si asi nejvíce úspěchu vysloužil svoji “prvotinou” JOE, jehož nihilismus se příjemně propisuje i do INFERNA. Zde se ocitáme uprostřed divočící společnosti, která působí pomalu jako enkláva z prvního dílu hry Fallout, kterou škrtí války drogových klanů (týpek s tričkem “Máš perník?” for president) a Avildsen má ideální oko pro vykreslení opuštěné pouštní bezvýchodnosti, která pod jeho senilním dohledem narůstá do lehce bizarních rozměrů. Nebyl by to Avildsen, aby si i do svého posledního filmu nepřivedl svého celoživotního tvůrčího partnera, skladatele BIlla Contiho, který pouštní estetiku dokresluje důrazným škrcením kytar a new age synth pražbou a dává INFERNU další rozměr zapomenutého kultu. Velice doporučuji, ale pouze s otevřenou myslí.

No zas takový průser to nebyl. Ano, je to capina, ale fakt zábavná. Nikdy neberte motorku Van Dammovi. Pak začne totiž zabíjení a zmatek. A přesně o tomto ten film je. Už jsem to jednou zmiňoval, ale viděl jsem už i šílenější motivy proč někoho zrubat. Ale právě se mi líbil humor, který byl zahrnut do tohoto filmu a celé je to podané odlehčenou formou. A líbilo se mi jak se Van Damme pořád úsmíval jak měsíček na hnoji, jestli to bylo schválně nebo fakt věděl, že je to blbost a že tomu přidá takové vsuvky, nevím. Každopádně já si to užil, bavil jsem se a zajímalo mne jak to dopadne. Je tu celkem dost akce překvapivě a některé scény byly fakt srandovní. Hodnotím to pozitivně a musí se k filmu přistupovat s nadhledem. Pak se budete bavit.

Poslední film režiséra slavného Rockyho Johna G. Avildsena, který ty bojové filmy měl evidentně dost rád. Tady se navíc spojil s Tomem O'Rourkem, kterého nevím kde vyhrabali, aby zrovna zde napsal scénář. Tyhle typy filmů s Jeanem-Claudem Van Dammem nikdy nebyly bůhví na jaké úrovni. Nakonec on ani není geniální herec stejně jako Steven Seagal například. Sem tam pak děje filmů odkazují na indiány a jejich moudrost či jistou nadpozemskou spiritualitu, čemuž se hojně nevyhýbal ani Chuck Norris, ale hned několikrát to použil i již zmíněný S. S. Jenže Inferno, krom zajímavé atmosféry řiti světa, kde evidentně nikdo nehlídá zákon a nikdo z městečka bůhví proč ani nikoho od policie nevyhledá, je zde i prvek lehké komedie. Chvílemi jsem opravdu netušil, zda to celé myslí tvůrci vážně nebo si malinko utahují i sami ze sebe či toho, co právě tvoří. Ve snímku je celá řada docela úsměvných momentů a samotné postavy obyvatel jsou leckdy dost bizarní. Nakonec i samotný závěr, ve kterém Asiat se svou novou partnerkou Bertie oznamují, že budou mít dítě, působí směšně. Je to akční film, ve kterém se napětí a drama mísí s nadneseností a humorem, ale samotná atmosféra není vyloženě špatná. On toho ani Van Damme z bojových umění moc neukáže, spíše se ohání zbraní. Samozřejmě herecké výkony a celkový scénář včetně dialogů jsou jako u ostatních podobných filmů, prostě průměrné.

Na jednu stranu se tu možná najde pár vtipných scén či postav a rozhodně by se spousta pánů nechala „odměnit za záchranu“ takovými dvěma roštěnkami, nicméně samotná zápletka je tupá jak cip. Trejo jako indián se tu moc neohřál a ta bandička vidláckých debílků a motorkářských úchyláků pomalu netrefí ani vrata od stodoly, která je půl metru vzdálená – ale hrají si na tvrďáky a ani výbuchy jim nic neudělají – jen škoda, že podali dost ochotnické výkony. Van Damme se objevil v mnoha lepších filmech než je tahle břačka. Mladičká Jaime Pressly byla k sežrání asi jako koláč Gabrielle Fitzpatrick (dal bych si obojí) – ani pěkná děvčata ovšem tenhle film nezachránily od podprůměrné úrovně. A ten závěr – debilní jako celý film.