Hry na cestě (1981)

Hry na cestě jsou první hodinku spíše takovou moc příjemnou road movie. Nesmírně sympatický Keachův kamioňák s dingem a spoustou vtipných monologů, k tomu se přidá stopařka Curtisové a zajímavě rodící se vztah, který netušíte kam směřuje. A taky zelená dodávka, ve které nejspíše vrah převáží ostatky zabité holky. Bohužel jak to únosem přepne na thriller, stává se z toho průměr. Režisér hází falešné stopy které nikam nevedou, zdánlivě směřuje k nějaké super pointě, ale celé to vrcholí standartním thrillerovým finále v temné uličce. I tak slušný film a pro hororové fanoušky - s hororem to opravdu nemělo nic společného.

Najväčšie mínus filmu vidím v slabšej atmosfére, nie celkom naplnenom závere a v tom, že trilerových prvkov a celkového napätia je skôr menej. Keď si to porovnám s o dekádu starším SpilbergovýmDuelom, tak je to rozdiel aj o level či dva. Ale inak ide o slušný mysteriozňák so sympatickým Keachom (rozkošného dinga Boswella nesmiem tiež opomenúť) zasadený na atraktívnej palube kamióna brázdiacieho dlhočizné austrálske cesty. J.L. Curtisová síce vyzerá viac ako chlapec, ale ona je vedľajšia. V závere chýbal zvrat alebo aspoň vygradovanejšie napätie.

Motorkár v prilbe uháňajúci pred kamiónom si kýchne a šofér kamiónu sršiaci ostrovtipom, ktorý to samozrejme na tú diaľku počul a/lebo videl, ho nazve Sneezy Rider. Akože vtip. Lebo v horore musia byť vtipy. Divný film s nesympatickou Jamie Lee Curtis, ktorý sa snaží zavďačiť všetkým, až je vlastne o ničom.

Unavený kamioňák se sune téměř liduprázdnou australskou krajinou, jediným společníkem je mu pes a rádio, a tak si z nudy začne všímat podezřelých náhod a spřádat odvážnou hypotézu... Je fajn, že Australani jdou na to trochu jinak než běžný divák očekává, takže po většinu času překvapují, oblbují a matou. Závěr už sice je předvídatelný, ale honička umanutého řidiče krkolomnými úzkými uličkami má takový drajv, že mi to vůbec nevadilo.

Tak upřímně ... ty tři * jsou hlavně za Mercedes a Jamie Lee, která tam ovšem první housle rozhodně nehrála. Jinak to moc smysl nedává. To, že se na každém místě, na každé zastávce objevili vždy jedni a ti samí lídé, aniž je zřejmé, jak se tam dostali, mělo možná nějaké skryté poselství, ale na mě buď moc nefungovalo nebo jsem ho nějak nepobral.