Hotel de lux (1992)

Pokud bych se měl dívat na Hotel de lux jako na pouhou alegorii, moc by mě to neuspokojilo. Ani pokud to bude kafkovská alegorie (viz garmon). (Spíše bych snesl alegorii německých barokních traueršpílů). Všechno však poukazuje na to (autor, doba, místo), že přece jen se o nějakou alegorii jedná. Nebo je to snad alegorie Botostroje se svojí rozlehlou rozkazovnou? Co a jak se musí změnit, aby se přitom nic nezměnilo? Dostávám se vůbec někam? Franz Kafka vždy přesně rozlišuje to, co je uvnitř a to, co je vně. Má Hotel de Lux nějaký vnějšek?(16.11.2022)

Co že je to vlastně podobenství? Není to příběh, který svou naléhavostí přerůstá sám sebe, spíš než příběh, který je ustrojen, aby připomínal cosi konkrétního?? Takové alegorie naopak – kromě toho, že bývají didaktické, časem ztrácí spoustu ze své ryzosti. Proto se dá dodnes dívat na Felliniho Silnici – z malého jde k velkému, z konkrétního osudu k postižení stesku po čistotě, ze smutku z toho, jak jsme ji v sobě ušlapali. Hotel de lux je oproti tomu velkolepě pojatá kafkovská alegorie o fungování totality (sem tam prvek ze Zamjatina). Je skvěle natočená, ambiciózní, rozeklaná; neskutečně produkovaná. A je taky okatá jak Dům o tisíci patrech a zestrárla estetikou. Okolo pro nás tak důležitého přelomu v roce 1989 se ve východním bloku vyrojila řada takových retrospektivních bajek. Některé hleděly víc do budoucna, jiné jen varovaly, ornamentovaly, byly náležitě mlhavé, bizarní. Nehledě na to, co mají „zpodobnit“, je zajímavé sledovat, jak všechny plně fičí v estetice východních devadesátek. S Pitovým opusem mají všechny společnou přinejmenším estetiku bordó sak: se vší východní lácí, kterou jsem ve filmech prokoukával už jako malý kluk: levné atributy vznešenosti a tvrdosti (depešácká černá, new romance culíky, anebo vlasy sčesané dozadu, výrazná líčení, kožené bundy, motorkářsko/pouťácko/rockerské kovové přívěsky), jinými slovy: jsou to devadesátkové klipy Báry Basikové a dlouhé vlasy Kamila Střihavky, celé to naše raně devadesátkově přejímání toho, čím šperkoval Besson Podzemku v roce 1985 – a s jeho jménem je třeba jmenovat i pokleslý trendy showbizz s pěknými tvářičkami a neautenticitou. A k tomu je třeba připočíst trochu z Lynche, trochu z Greenawaye. A k tomu se mi opět vrací, že Maďaři měli v té době Na krásném modrém Dunaji a Sezónu příšer, Poláci přinejmenším Šamanku, my přinejmenším Zvláštní bytosti, Nejasnou zprávu…, Pasáž – snad a šířeji vztahovku Čas sluhů a taky volné adaptace „vysokých předloh“ – Ameriku a V žáru královské lásky… Pamatuji se z řady z nich na trpaslíky a synťáky. To tu bylo též. Opulentnost a kýčovost. To, že jsou některá filmová „podobenství“ té doby v Česku často šmrncnutá komediálností, beru jednak jako úlitbu národní povaze (a tomu, kdo že na to půjde do kina – konec jedné epochy), jednak jako důsledek toho, že u nás na rozdíl od Rumunska netekla krev – temperament tehdejšího českého režiséra je na úrovni bdělosti po třetím pivku. I ve smířlivosti, i v agresivitě.  Toto mě drželo. Zestárlo to, ale bylo to dostatečně poutavé, abstraktní, mnohovrstevnaté – a dobré. A při vzpomínce na Glissando od Daneliuce tam zvyšuju na pět – byť je to tam víc dřevní ve filmařině a pevněji ukotvené do nazi doby, je to film, který má víc spirituality než Hotel de lux.(10.07.2022)