Hledání Vivian Maier (2013)

Film se snaží zrcadlit obsesivnost, s níž VM fotila a sbírala všechno, s jejím objevitelem, který jde podobně obsesivně po každé stopě, aby zjistil, kým vlastně tajemná fotografka byla. Dramaturgicky se to nedaří. Zatímco street fotografie VM jsou pozoruhodné a okolnost, že je vytvořila coby chůva bez vědomí veřejnosti taky, příběh posmrtného objevu jejího díla zas tak zajímavý není. "Objevitel" musel mít se zpracováním její pozůstalosti nechutné množství práce. Obdiv. Ale to k dobrému filmu nestačí. Pátráním po VM se ji snaží nekriticky zapsat do dějin a pochopitelně i kapitalizovat svůj objev. Hlavně v závěru sklouzává k neproduktivní psychologizaci a upozaďuje to nejpodstatnější - skvělé fotky. Pár dobrých postřehů tam ale je. Kontrastní výpovědi pamětníků ukazují, jak VM mystifikačně konstruovala vlastní osobnost a jsou ilustrovány přesně vybranými fotkami. Jeden z nich vzpomíná, že VM se charakterizovala jako "sort of a spy" a Meyerowitz si všiml, že Rolleiflex je ideální "disguise camera", díky níž VM od boku zachytila pouliční přirozenost. Filmově je dokument nudný, konzervativní až amatérský. Jediným vizuálním nápadem je vyskládávání předmětů, jež VM obsesivně hromadila a dnes připomínají bizarnost jejího života.

Našlo se umění a chyběl autor. Nalezené umění se rozrůstalo a touha poznat autora se zvětšovala. To je jeden ze standardních příběhů, které se stále opakují. Nejdříve je třeba vykořistit umění a potom jeho autora. Škoda jen, že jsme se zde věnovali příliš autorovi (drama téměř s kriminální zápletkou) a méně klasifikaci a analýze umění. Už ze vzorku, který byl ve filmu představen, je patrné, že srovnání s Cartier-Bressonem obstojí.

Proč by něčí chůva dělala tyhle fotky?ptá se John Maloof.
A proč sakra ne?
Dokumentární špízlování po dobře utajené minulosti uzavřené umělkyně má pár řemeslných a jednu dvě velké etické boty, přes něž jsem se nedokázal přenést.
Tou zásadní je na odiv dávané nepochopení autorů, proč by měl někdo tvořit a mít zároveň v úmyslu to ostatním necpat. Stupidní údiv, že mimo mimo záře reflektorů žijí zajímaví a nadaní lidé. Nezpochybňované, ryze dnešní a obscénní přesvědčení, že vše nutno postovat, zveřejnit, propagovat, lajkovat a ideálně střelit. [Haló, ČSFD :-)]
Autorům cílevědomost v tomto směru nechybí. Metodicky pracují na maximálním dopadu. Řídí vyprávění o (podsunutém) nenaplněném americkém snu k úžasnému (byť spornému) happy-endu. Vivian je na ploše necelé hodiny a půl vytěžena s bulvárním smyslem pro efekt, emocionální dopad, špínu, skandál a svérázné pojetí šťastného rozuzlení. A hraje k tomu ta nejotravnější hudba pod sluncem.
Maloof ke skutečnosti, že génius Vivian Maierova umřela neznámá, opuštěná a chudá říká:Samozřejmě bych jí rád dal její peníze. Ale je mrtvá a nic s tím nenadělám.Tenhle kluk chudej určo neumře.
Nejzajímavějšími jsou nakonec střípky komentářů znalců fotografie, kterých je ale v honbě za Vivianinými tajemstvími jako šafránu. Fotky totiž dělala dobrý.

Dokumentární detektivka už se pomalu stává žánrem samým o sobě. Kdo byla fotografka, která fotila prakticky denně a přitom své fotky nikomu neukázala? Po americku se tu trochu moc tlačí na emoce a občas jsem nevěřil, že zpovídaní lidé takové věty vymysleli sami, spíš jsem podezíral tvůrce, že jim řekli, co by chtěl slyšet (nebo jim to rovnou napsali). Ale pokud vás aspoň trochu zajímá fotografie, tak jim to nejspíš odpustíte.

Snímek "Hledání Vivian Maier" mi nabídl přesně to, co mám na dokumentech rád. Seznámím se s nějakým zajímavým životem, o kterém bych se jinak než z tohoto filmu nedověděl. A takové je i seznámení s Vivian Maier. Je zajímavé, trochu bizarní a zvláštní, ale také je krásné, jak o ní každý mluví trochu jinak, jak prezentuje svoje vzpomínky. Vytváří se obraz o jedné osobě, na které měl každý něco jiného. Skutečnost, že ona sama nemůže nic říct, tomu jen dodává na zvláštnosti.