Hellraiser (1987)

Hellraiser dokázal perfektně vyvážit všechno, co k hororu patří: strach diváka, nechutné scény, lekavé scény, tajemno. Kdyby měla čsfd měřítko 1-10, dal bych tomuto filmu 10/10. Není momentu, kdy bych se začal nudit a každou vteřinu jsem zkoumal scény, abych nepřišel o důležitý prvek příběhu. Trochu mě mrzí, že následující filmy s postavou Pinheada se nepodařilo natočit s takovou pozitivní odezvou diváků, ale tak tomu občas u hororových frančíz prostě bývá. Peníze v kinematografii bohužel občas nahradí filmovou kvalitu kvantitou.

Hellraiserje jednou z oněch ikon osmdesátkových hororů, se kterou jsem se osobně setkal výrazně později, než bych měl či chtěl. Přesto se i pro mě velmi rychle stala kultem. Knižní předlohu odClivea Barkerajsem bohužel nečetl, čili se pochopitelně vyhnu jakémukoliv porovnávání s předlohou. Na prvním místě je nutno adresovat prvotřídně tajemnou atmosféru. Staví se zde na postupném napětí, což film odlišuje od ostatních ikonických hororů své doby, sázejících spíše na efekt rychlého děsu. Atmosféru správně pomáhá naladit i skvěle doplňující soundtrack, který v některých případech dokáže táhnout scény, které samy o sobě pokulhávají. Napětí pak vrcholí (téměř řečeno slovy samotného Pinheada) orgasmem nechutností, které dokážou šokovat mnohem lépe než kdejaký jumpscare. Speciální efekty filmu jsou pak kategorií samou o sobě. Film předvádí absolutní špičku řemeslné práce s praktickými efekty, které působí opravdu slizce a reálně, a i v dnešní době dokážou spolehlivě uhranout. Například vzkříšení strýčka Franka je dle mého názoru absolutní masterpiece praktických efektů, srovnatelných s pracíRoberta BottinaneboDavida Cronenberga. Spolu se speciálními efekty, hraje prim i design samotných postav, čímž se dostáváme k tomu nejikoničtějšímu co nám film nabízí, Cenobity. Pekelní bachaři, jejichž fantastický design z nich dělá po právu hororové ikony, a který lze označit za absolutní vrchol sadismu. Přestože je škoda, že se o Cenobitech ve filmu příliš nedozvíme, nelze zapřít, že díky tomu působí mnohem víc mysteriózně, kosmicky až skoroLovecraftovsky. Právě hlavně díky Cenobitům máPekelník(nejen) pro filmové médium nepopiratelný vliv, jehož odkaz lze napříč popkulturou sledovat dodnes.Hellraiserje zároveň skvělým příkladem toho, že zlatá éra britského hororu rozhodně neskončila na počátku osmdesátých let.

Vynikající film. Ukazuje lidskou zkaženost. V jistém smyslu je to metafora toho, čeho je člověk schopen. Nejlepší na tom je omezená přítomnost cenobitů. Objevují se jen v několika scénách, a to velmi dobrých. Ale nejzajímavějším aspektem jsou postavy Franka a Julie. Kradou show a jsou nejpozoruhodnějšími osobnostmi filmu. Proto se mi líbí, protože se film zaměřuje na tyto skvělé herce. Ne ani tak na cenobity, kteří jsou velmi důležití, ale kromě těchto démonů bylo důležité zdůraznit lidskou zkaženost, která je děsivější, než kdyby to byli démoni.

Kultovní klasika (i přes poměrně krkolomné herecké výkony a repliky). Film o neukojitelné touze a bolesti, jež je tak blízko potěšení... //There's nothing to be afraid of. / Some things have to be endured, and that's what makes the pleasure so sweet. / Oh, no tears, please. It's a waste of good suffering.

Zub času přece jen asi zapracoval, protože na to, jak je tenhle film kultovní, tak ve výsledku je jen lehce nadprůměrný. Co mohlo být ve své době neotřelé a děsivé, je dnes naprosto standardní a efekt tím pádem vyprchal. Barkerovi se rozhodně nedá upřít hutná atmosféra, která je celou dobu znepokojivá, a pořád působivé gore scény, které jsou někdy hodně výživné. Příběh je ale hodně zvláštní, protože někdy postrádá smysl, postavy v něm nejsou vlastně moc zajímavé a ani jejich chování není kdovíjak logické. Je svým způsobem příznačné, že když se všechno odehrává v onom novém domě, je to vesměs rozpačité a zvláštní, jakmile se ale na scéně objeví cenobiti, najednou se úroveň zvedne, za což můžou výborné a lehce perverzní masky, démonický výkon Douga Bradleyho a napětí, které graduje a dobře se s ním pracuje. O to větší škoda, že těchto scén je dost málo. Možná překvapivě z obsazení už nikdo jiný nezaujme, protože Andrew Robinson je sice výrazný svým zjevem, ale má málo prostoru a zbytek je spolehlivý, ale ničím výjimečný. Hellraiser tak ve výsledku určitě stojí za vidění už kvůli tomu, že autor knihy si své dílo převedl do filmové podoby zcela sám, což je unikátní, nicméně po letech už přece jen není tak děsivý a asi už je malinko přežitý. 60 %