Happy (2008)

Sally Hawkins dostala roli napsanou na tělo, a sotva si jako Poppy dokážu představit nějakou jinou herečku. Je tak pozitivní, až to člověku leze na nervy. Pak je tu ještě výborný Eddie Marsan jako nejlepší instruktor autoškoly široko daleko. A to je tak nějak všechno. Od Mikea Leigha jsem čekal víc.

Děkuji režisérovi, že v podobě hlavní hrdinky konečně vyřešil věčnou otázku filozofie, co vznikne, když se zkříží Radovan z Radovanových radovánek, Haškův Švejk a Otík z Vesničky. Lze jen doufat, že Poppy tomu sympatickému a podobně postiženému sociálnímu pracovníkovi nakonec nepodlehla a radši se rozmnožila s tím učitelem autoškoly. Neboť její a jeho geny by se tak mohly vzájemně neutralizovat a vytvořit relativně normálního člověka. Jinak Scott byl možná dobrým učitelem autoškoly, ale je zajímavé, že můj učitel autoškoly měl na "Enrahu" úplně jiný názor. Říkal mi, že zadní zrcátko řidič používá jen v jediném případě - před přechodem. Než začne brzdit, podívá se do něj. Když za sebou nic nevidí, klidně může zabrzdit a pustit chodce. Když za sebou vidí temný stín s nápisem "Tatra", v žádném případě nebrzdí, naopak pro jistotu ještě přidá, baba nebaba, dítě nedítě, matka nematka!

Nemám rád lidi, říkám občas studentům ve škole či divákům při debatě v kině. Myslím to ale jako vtip. A vždy se pro jistotu ujistím, že to mí posluchači jako vtip a nadsázku pochopili. Ale “na každém šprochu, pravdy trochu”, že? A tak se mi opravdu stává, že některé lidi rád nemám. Tedy přesněji řečeno, nejsou mi příliš sympatičtí. A mezi takové zprvu patřila i hlavní hrdinka filmu s nepřeložitelným názvem Happy-Go-Lucky. Mladá žena Poppy, ústřední postava této jen zdnálivě lehké komedie, se na svět totiž neustále jen usmívá a své životní útrapy vždy přijímá snad s nikdy nekončícím nadhledem. Její přístup k životu se mi zprvu zdál povrchní, příliš nezávazný a nezodpovědný. V průběhu filmu se nicméně postupně ukazuje, že Poppy je sice veselá a její tvář zdobí takřka nezničitelný široký úsměv, ale i v jejím životě jsou chvíle, které vážný postoj vyžadují a ona k nim také tak přistupuje. Termín “happy-go-lucky” v angličtině označuje člověka, který příliš neplánuje a přijímá život takový, jaký je, aniž by si z čehokoli dělal přílišné starosti. Ovšem “číst” komedii veterána britského sociálního filmu jen jako nezávaznou taškařici o veselé Londýňance a jejích životních patáliích, by byl omyl. Na samém začátku filmu Poppy vchází do knihkupectví, kde ji zaujme tlustá kniha s názvem Návrat do reality. Poppy název přečte, zakření se a prohlásí: “Tam rozhodně nechci.” A přesně pod tímto zorným úhlem bychom se na Happy-Go-Lucky měli dívat: jak moc Poppy realitu přijímá či odmítá? A není její ztřeštěnost jen mimikrou skrývající ženu plnou soucitu a od-povědnosti za druhé?

Sally Hawkins pro mě má zvláštní kouzlo, takže ať už je v jakékoliv roli, tak z ní nemůžu spustit oči. Postavy které hraje, díky tomu vnímám mnohem opravdověji, než jen jako imaginární figury, jak jsou popsané ve scénáři. V tomto filmu mám navíc poprvé možnost vidět ji mladou. Celá Poppy, povahou i vzhledově, dokonce i povoláním, představuje ženskou, kterou jsem vždycky chtěl. Přiváděla by mě k šílenství. Jistě, ale vedle takových sluníček si tak bude připadat každý druhý. Buď vás nabíjí, nebo zabíjí...je na vás, jak moc se budete chránit. Poppi je třicetiletá žena, která byla obdařena darem životního optimismu a radosti ze života. Život není peříčko, tak proč ho ještě dramatizovat negativním přístupem a škarohlídstvím. Jenže zdaleka všichni to tak nemají, což pocítí i sluníčkovka Poppy. Leigh namíchal první polovinu filmu tak, že se člověk uculuje a moc té praštěné a usměvavé ženské přeje, aby to štěstí tvořené prostými, ale důležitými věcmi neskončilo tvrdým pádem. Je to o nastavení diváka, jestli vnímá živost  jako stav pohody a radosti, který občas přeruší nějaká nepříjemnost, nebo jestli bere život spíš jako sled povinností a útlaku, který občas prosvítí šťastné chvilky. A právě takový nešťastný a tím pádem zlostný člověk vstoupí Poppy do života. Leigh chtěl nejspíš ukázat ten kontrast a přimět diváka, aby se aspoň vědomě občas pokusil být víc jako Poppy, než jako Scott. Ale možná se jen chtěl podělit o tu radost, že někoho takového zná a dát některým mužům naději, že sluníčka jako Poppy existují.

Slunné komedie s ženskými hrdinkami míváme spojené s představou usměvavých bytostí, které kolem sebe šíří radost, naslouchají druhým, páchají dobro na každém kroku a občas si řeší i nějaký ten nehluboký osobní problém. Ve filmech hollywoodského střihu určených ženskému publiku se pak permanentně chichotají, radostně hopkají ulicemi a šťastné události v každodenním životě vítají blaženým kvičením. V depresi jim stačí táflík čokolády.