Farinelli (1994)

Taková trošku odpověď na Formanova Amadeuse. Přestože se nejedná o zrovna můj šálek čaje, tak jsem si minimálně rozšířil své nejen filmové obzory. Hrozně mě navíc baví kontext s dnešní dobou, kdy staří jestřábi neustále tvrdí jak je totálně zvrácená. Nevím co by řekli o době, kterou Farinelli zachycuje. 65%

Kdyby katolíci chtěli podat důkaz Boží existence, byl by Farinelli dobrý argument. Jistě, byl kastrovaný a to jeho umění velmi pomohlo, ale takových bylo hodně a Carlo Broschi byl jen jeden. První scénář Gérarda a Andréeho Corbiauovy. Říká se, že každý génius má nějaké své osobní démony, protože všechno musí být něčím vykoupeno. V jeho případě šlo o bratra, který byl sourozencovou oporou, druhem, ale místy též zkázou. Nechybí pochopitelně touha po lásce, neboť takoví lidé bývají osamělí. A konečně - traumata z dětství. V tomto případě je samozřejmě škoda, že už tenkrát neexistovala záznamová zařízení, ale i tak je digitálně vytvořený hlas pozoruhodný. U podobných filmů je automatické, že si produkce dává záležet na kostýmech a celkové výpravě. Zde tomu není jinak. Přiznám se, že tentokrát mě tolik neuchvátily herecké výkony, ale při celkové stopáži je snímek natočen zajímavě a záživně. Jako u každého životopisného filmu mě napadá, nakolik tvůrci pracovali s pravdou a kde už zasáhla fantazie scénáristů. Když si člověk načte životopis tohoto pěvce, pak zjistí, že film není špatný, ale jeho život byl zajímavý a objevil se na více místech Evropy s různými úkoly. Postavit film na vztahu bratrů není špatné, ale vzájemné antipatie s Georgem Friedrichem Händelem je něco, co už zde bylo. Na podobném základu točil Miloš Forman Amadea. Ale rozdíl tu samozřejmě je, Amadeus o svém nepříteli neví. Jestliže jsem ovšem Formanův film hodnotil 4 hvězdami, tady musím jít do tří.

O filmu jsem si předem nic nezjišťovala, a to bylo dobře. Souznění dvou operních hlasů, kontratenora Dereka Lee Ragina a sopranistky Ewy Mallas – Godlewské do podoby Farinelliho sopránu bylo vytvořeno úchvatně. Ve své době velmi uznávaný kastrát, Carlo Broschi, zvaný Farinelli, zaplatil příliš mnoho, aby mohl být nejlepší. A díky technickým možnostem digitálního sjednocení barvy dvou hlasů, jaké v roce 1994 už byly k dispozici, si jeho božský zpěv můžeme vychutnávat stále.

Film Farinelli přivádí diváka do již (naštěstí) zmizelého barokního světa zpěváků - kastrátů. Občas děj působil nepřehledně a říkal jsem si proboha, kdo to stříhal. Corbiau se drží reálií jen v hrubých obrysech. Snaží se toho do příběhu dostat poměrně dost - určitou patologii a závislost ve vztahu bratrů, vytěsněné Farinelliho trauma z kastrace, Händel a hledání "pravé" hudby, konkurenční boj mezi operními domy, smyšlené vztahy se ženami... nejsem Farinelliolog, ale životopisný film bych tomu tedy neříkal. I přes výhrady film stojí za vidění. Silnou stránkou je dramatická linka a emoce, které film v divákovi vyvolá.

Jeden z těch nejlepších hudebních filmů. Skvělé téma hvězdného kastráta, precizní provedení s citem pro teatrologický detail. Krásné drama mezi bratry Broschiovými a Friedrichem Händelem. Kdo chce, hodně se naučí (nejen o divadelní praxi, ale třeba také o lidské povaze), kdo nechce, může se jen nechat unést hudbou a vášní. Vysloveně zajímavé byly kapitoly z londýnského provozu scény Opera of the Nobility. Zatmění slunce sledované na španělském královském dvoře bylo kouzelně magické (a zjevně inspirující podobnou scénu ve filmuLicht, 2017). Samozřejmě vrcholem zůstaly cesty po italských scénách. Lahodný zážitek.