Eli, Eli, lema sabachthani? (2005)

Teď půjdu hodně sám proti sobě a proti všemu co na asijské tvorbě mám tolik rád, ale tentokrát jsem Japoncům nepřišel absolutně na chuť. Je to snad poprvé, co jsem se vyloženě nemohl dočkat konce a i když je spousta filmů u kterých jsem na konec ani nedošel, tak zde jsem se ho dočkal pouze s pomocí „dokonalé funkce“ – přetáčení! Jak jinak vysvětlit dvouhodinové „něco“, co spíše než film připomíná dokument (making of, cokoliv…) zvukařů ke tvorbě filmu a zvuku samotných. Zde jsem jednoduše trpěl a mé ušní bubínky by mohly povídat. Pokud máte ale jiný zvukový rytmus než já (hodně agresivní elektrická kytara…), tak vás to někoho možná i zaujme. Tentokrát nemohu a sahám na téměř absolutní dno… A ať se mě nikdo neptá, zač tu jednu Stars… PS : Ve zdejší bázi se vyskytují dva obdobné názvy, ale tuším, že by se i dle imdb mohlo jednat o totožný film. Rozdíl je ve stopáži a v názvu (lema/rema)…

Sci-fi: Ano. Noise: Ano. Kamera: Ano. Tuny únavného patosu odhodit, prosím (fanouškovských 2,5 hvězdy).------ A u nás léčíme třeba takhle:https://myspace.com/gnurock

Akože, to si celú tú aparatúru priviezol na tom bicykli, čo tam mal opretý na stojaníku, za ním ?

Dlouhou dobu mi to přišla jako zajímavá pocta alternativní hudební scéně a zároveň docela poutavý (pokus o?) experimentální hudební film nějaké takové skupiny, ale v posledních cca 25 minutách jsem tomu přestával rozumět a konec je tak moc nijaký, že vlastně vůbec nevím, co tím Aojama chtěl říct. Z toho, co jsem viděl, to i přes mé rozčarování ze závěru má kLegendě o Kašparu Hauserovi, jenže Eli, Eli na rozdíl od toho není skoro vůbec bizarní, hudba se nedá poslouchat, když trvá moc dlouho (přičemž jsem si vzpomněl na svůj názor k Johnu Cageovi - zajímavější je vidět, jak tu hudbu tvoří, než jak nakonec zní; což platilo bohužel i tady) a namísto neustálého vršení bizarností má poměrně klasicky vyprávěný příběh, ve kterém se ale nic nevysvětlí a vše se musí brát tak jak je. A Kašpar Hauser je opravdu někde jinde, jen je tomu maličko, maličko blízko oproti všemu ostatnímu. Líbily se mi kompozice záběrů, většinu času mě to bavilo sledovat, hodně se mi líbily lokace, určitá poetika a některé scény (ačkoli většina z nich je takové "cageovské" sbírání zvuků), takže z toho nejsem úplně zklamaný a na pěkné tři to vidím, jen škoda, že se to celé zničehonic zasekne a pak už by bylo vlastně jedno, jaká scéna by byla poslední, jelikož by to působilo naprosto totožně. 3*(30.12.2023)

Prvních 20 minut jsem byl naprosto fascinován něčím, co připomínalo silně nezávislého předchůdceZvuku hluku(nebo spíše soubežníka, kdyžZvuk hlukuvlastně vyšel z již staršího krátkometrážního počinu), kdežto Japonci zde oproti Švédům předvádějícím akci v reálu ještě různé netradiční, primárně nehudební zvuky nejdřív pouze hledali, snímali, zkoušeli, ladili, pak aplikovali do hudby... Pak se chvíli rozjely podmanivé vizuální obrazy (někdy i v symbióze s hudbou), sci-fi linie zhoubné pandemie a vypadalo to, že snímek postupně cosi zajímavého bude nabízet i po dějové stránce... Ale žel, jaksi se přes rýsující potenciál nestalo. Až do konce filmu se tu střídaly poetickéslow cinemazáběry, v kontrastu k tomu nesnesitelně kakofonická experimentální hudební vystoupení (převažně již s elektronickými kytarami), podivné výjevy s těžko pobratelnou symbolikou a mezi tím pár dialogů a klasických scén, které mají rozvíjet děj a možná i drama na téma epidemie, smrti a lidského života, ale coby fragmenty ve spleti zbylých zmíněných scén na mě nepůsobily zdaleka tak silně, jak by mohly v srozumitelném souvislém příběhu. 2** dávám za úvodní půlhodinu s pár pozoruhodnými nápady + pěknou kameru.[40%](26.12.2023)