Dům pro Irene (2012)

Přišlo mi to až moc na sílu. Stáří je samozřejmě sviň a nic hezkého, a je fajn, že tady se stařík rozhodne být stále aktivní a postavit nový dům pro sebe a svou milovanou ženu, která začíná trpět stařeckou demencí. Ale geronto sex jsem zrovna vidět nemusel, ten soud taky asi těžko mohl vyhrát, takže se nakonec dívám na pohádku, a tak zaujme jen krajina, kamera a satira na byrokracii a na nesmyslné zákony, kdy musíte obhajovat někomu cizímu, že si na svém vlastním pozemku něco stavíte, a ještě mu za to platit, aby měl bezpracný zisk. Absurdita moderní doby.

Je dosti potěšující, když se v každotýdenní zoufalé nabídce (zvláště) sobotního programu podaří objevit nenápadný a dobře obsazený film. A ještě k tomu kanadský! Bylo milé sledovat útrapy staršího páru, který to spolu zvládl v dobrým i zlým až do konce. A vždy se vzájemnou úctou a respektem. Ne každému se tohle v životě poštěstí. Je dobré si to občas připomenout.

Starecká demencia je sviňa. A vlastne pokročilá staroba ako taká. Film dobre vyvažuje problémy, s ktorými sa potýkajú penzisti, s nefalšovanou láskou, ktorá prežila desaťročia. A potom je tu odporný byrokratizmus, ktorý žerie nervy všetkým, starým aj mladým. Filmu nedávam vysoké hodnotenie, nie je to úplne moja šálka kávy, ale uznávam, že na konci príde veľmi dobrý pocit. Celkovo bola rola výborne zahranáJamesom Cromwellom.A je tu jeden veľmi dobrý výrok:"Čo chceš do mňa? Aby som stále len ležal? Na to bude čas, keď budem mŕtvy."

Nezačíná to ani nijak zvláštně, prostě jen kanadsky pomalu. A stejně pomalu to plyne i dál a melancholickou ideu nahlodávají jen kancelářské úřední krysy, na které ale skvělý Cromwell hází bobek, dokud to jen jde. Jeho jediným plánem je prostě jen postavit dům pro svoji vyvolenou, se kterou zůstane stůj co stůj a ať si svět i okolí myslí co chce. Docela silné konverzační drámo, na které se ale hezky i smutně koukalo. A výborná ústřední dvojice. ~~~Podívej ty vlasy. Jak dlouho si se nestříhal?

Hřejivý příběh o lásce seniorů, co jsou spolu přes 60 let a potýkají se s realitou důstojného stárnutí. Pomalé tempo spíše přidávalo na intenzitě, James Cromwell odtáhl skvěle celý film a byl od první do poslední minuty na plátně. Na jeho boj proti byrokracii se krásně koukalo, ale nejsilnější scénu si schoval na pohřeb svého kamaráda Chestera. V tu chvíli to nebylo na kapesník, ale na prostěradlo.