Dopis neznámé (1948)

Netradičně vyprávěné melodrama (na poměry čtyřicátých let jde o skutečně výrazně ženský film) o nenaplněné lásce a místy vysloveně toxické jednostranné fixaci. Na atmosférickém pozadí romantické Vídně, která má příjemný evropský „vibe“, Ophüls rozvíjí tragickou variaci na téma neopětované lásky, která se promění v nezdravé stalkerské chování a začne deformovat vše kolem sebe. Joan Fontaine dokáže působivě ztvárnit jak nesmělou čtrnáctiletou dívku, která poslouchá za dveřmi, tak vyzrálou ženu, která si uvědomuje, jakou vysokou cenu bude muset zaplatit. Tak trochu jiný Hollywood – a o to zajímavější.

První třetina mi vinou retrospektivního vyprávění připadala nudná. Druhá je nejlepší, Stefan je tu  vskutku okouzlujícím společníkem. Ne však nadlouho, jak se později ukáže... Závěr je dle mého zbytečně přehnaný, ale za to může autor předlohy Zweig, nikoli filmaři. :) P. S. Český název "Dopis neznámé" je zavádějící, zní totiž, jako že jde o adresáta, ne o odesilatele (stačilo by doplnit "od").

„HONESTY IS A LUXURY THAT ONLY GENTLEMEN CAN AFFORD.”[=ČESŤ JE SKRÁTKA LUXUS, KTORÝ SI MÔŽU DOVOLIŤ IBA DŽENTLMENI.]•Dobová romantická dráma, odohrávajúca sa nielen na prelome 19. a 20. storočia, ale zároveň ešte k tomu i ponúkajúca retrospektívny uhol pohľadu na konkrétnuVecv podobeListu od neznámej ženy, alebo povedzme ajUmelecké dieloOphülsovo, ako by som teda vskutku mohol tiež označiť toto klasické spracovanie - patriace do zlatého fondu svetovej kinematografie, nakoľko sa jedná o naprostú klasiku strieborného plátna!•Obsadenie AmeričankyFontaineoveja FrancúzaJourdanav rámci prichádzajúcich, ústredných postáv, je naprosto kľúčovým rozhodnutím, ktoré následne posunulo túto látku i o [po]riadny level vyššie, pretože títo dvaja predstavitelia, ju priam neuveriteľne posúvali vpred nevídaným tempom; asi vôbec najbizarnejšou časťou nadchádzajúceho rozprávania, predstavovalo „prevtelenie sa”, vtedy už 30-ročnej predstaviteľky s iniciálamiJFdo podoby 16-ročného, dospievajúceho dievčaťa spubertálnymi sklonmi, čo miestami dokonca pôsobilo akosi zvlášť úsmevným spôsobom; našťastie sa to postupne i čoraz viacej zlepšovalo, keď dejová postupnosť,dospievalaobdobne, ako aj ústredná protagonistka menomLisa Berndleová[FONTAINEOVÁ], ktorá poslalalistsvojmu niekdajšiemu fešákoviŠtefanovi Brandovis akousikrátkodobou pamäťou[JOURDAN], pianistovi; z obsahu danéholistu, som sa vlastne systematicky dozvedal všetky potrebné súvislosti, ktoré sa medzi nimi kedysi odohrali, pričom záverečné zistenie, bolo kompletne srdcervúce.•Možnože nebyť medzičasom spomínanej, teda úvodnej, „bizarnej časti”, tak by zrejme napokon výsledné hodnotenie, vystrelilo až kamsi na úplné maximum; napriek tomu si príslušné zaobchádzanie s dotyčnou látkou, i mimoriadne extra vážim, keďže ma poväčšine svojho času, nadmieru interesovala svojimi neobvyklými tvarmi.

V první řadě je to krásný černobílý film s fantastickou výpravou Alexandera Golitzena a nádherně svícenou kamerou Franze Planera (v titulcích uveden jako Frank). Fajnšmekři se právem rozplývají nad restaurovanou 4K blu-ray verzí (2017, Olive Signature series). V pečlivě a do detailu připravených kulisách se Ophüls (v titulcích uveden jako Opuls), geniálně věnoval framování a hypnotickým pohybům kamery, jak bylo ostatně jeho zvykem, a povodil si nás způsobem v kinematografii málokdy vídaným. Joan Fontaine a Louis Jourdan v jeho přesné režii podávají své životní výkony, což v kontextu vytříbenosti celého díla bereme jako samozřejmost. Film vznikl v Universalu v produkci divadelního, rozhlasového a filmového mága, britsko židovského kreativce Johna Housemana (Jacques Haussmann, 1902-1988), který předtím mj. spolupracoval s mladým Orsonem Wellesem na všech jeho nejslavnějších produkcích na divadle, v rozhlase i ve filmu (Citizen Kane). 🤓 86 minutový film má sofistikovanou stavbičku: prolog a epilog s Jourdanem, mezi nimi 3 dějství - každé něco přes 20 min, to třetí je nejdelší. 2 body obratu, v nichž se vždy vrátíme k Jourdanovi čtoucímu dopis a oba obraty jsou roztažené do téměř 5 min a stihnou nám představit alternativy hrdinčina osudu - první uvádí perspektivu středostavovské manželky kariérního důstojníka na menším městě, druhá život v luxusu ve Vídni s milujícím generálem po boku, zajišťující perfektní výchovu jejímu nemanželskému synovi, tomu nejcennějšímu, co od Branda získala. Oba body obratu jsou vybudovány kolem originální kameramanské figury, kterou Ophüls ve filmu použil - poprvé, na konci prvního dějství, když společně s hrdinkou ze shora šmírujeme Jourdana, jak si vede noční dámskou návštěvu schodištěm do svého bytu, podruhé - na konci druhého dějství, když ze stejného místa a stejným voyeristickým pohybem kamery sledujeme Jourdana, jak stoupá schodištěm tentokrát s hrdinkou po boku. Postup, který je esencí použitého vyprávěcího principu ‘filmu ve filmu’, který nám předkládá hlavní hrdinka o sobě a své historii. Jsou dvě konstanty Ophülsovy kinematografie - film jako spektákl a život jako cirkus. 🤓 Sledujeme film, v němž je Lisa hlavní autorkou, režisérkou, herečkou. Hrdinku postupně zastihneme ve věku 12, 20 a 30 let, ale vždy jako 30 letou Joan Fontaine. Jakmile Lisa vstoupí do děje, následuje rafinovaná přehlídka nejrůznějšího použití point of view, které nám vždy představí všechny situace právě tak, jak v nich chce být Lisa viděna a vnímána. Ophüls si ovšem dává záležet, aby průběžně tuto inscenační iluzi brutálně shazoval - zejména ve druhém dějství v Prátru a ve finále ve foyer opery, kdy Jourdanova dramaticky osvětlená tvář nikoli náhodou připomíná upíra. Celý film je umanutou inscenací hnanou hrdinčinou posedlostí, v níž ona je krásnou, oddanou, milující mučednicí a zbožňovaný povrchní Brand a další mužské postavy, včetně jejího syna, jen manipulované figurky v její hře, která začíná onou zlověstnou větou: “By the time you read this letter, I may be dead.” 🤓 Proč až teď? Vždyť Brand její vinou už nemůže spatřit svého syna živého a jeho samotného záměrně vystavila smrtelné pomstě manžela. Tolik zmařených osudů, které se připletly do cesty dvěma lidem a jejich svéráznému pojetí ‘lásky’. I když se filmová adaptace v mnohém od předlohy liší (zejména byla cenzurou ošetřena její sexuální explicitnost a míra hrdinčina dobrovolného ponížení), platí, že autor novely Stefan Zweig, jako by nám chtěl předvést ty největší úlety (úchylky?), kterých se muži a ženy ve svých falešných představách lásky ve vztazích dopouštějí. Sadistická pomsta jako přirozená druhá strana masochismu, klam a iluze silnější než realita. Výsledkem je oboustranná sebedestrukce a zmar. Creepy, což? Ophüls nenatočil romantický doják, nýbrž břitkou dekonstrukci melodramatu, která nás oslní originalitou použitých filmových prostředků v práci s point of view a v závěru i silnou katarzí, když Brand, na rozdíl od Lisy, dostane šanci prohlédnout, prožít tíhu své viny a vědomě za ni zaplatit. Což mu za nás stoicky odkývá němá, ale vševědoucí postava jeho sluhy. 🤓 Pokud se někdo při sledování tohoto filmu bez výhrad ztotožní s hrdinkou a dojímaje se v slzách nad ženským údělem proštká celou stopáž filmu, možná by měl(a) zvážit návštěvu psychiatra. Ophüls totiž udělal vše pro to, aby náš požitek z filmu byl z gruntu estetický, intelektuální, racionální, illuminating, abychom si dali v životě setsakra pozor a nestali se Lisou ani Brandem. Jeho film je natolik jedinečnou a silnou zkušeností, že pro nás v tomto směru může být osudový. V době své premiéry byl film prestižním, byť z výše zmíněných důvodů logicky komerčně neúspěšným projektem. Dnes je kritiky i cinefily právem řazen mezi  nejvýznamnější americké filmy vůbec. 🤓 K lepšímu zažití a pochopení díla doporučuji článek Taga Gallaghera o režisérově stylu na https://www.sensesofcinema.com/2002/feature-articles/ophuls/  a zejména jeho 23 minutový vizuální rozbor filmu (‘Triumf vášně’ - ke stažení na jeho stránkách - https://tagmax.blogspot.com ). O použití hudby v tomto filmu zde - https://www.sensesofcinema.com/2003/cinema-and-music/music_letter_from_unknown_woman/ 🤓 Na závěr je třeba připomenout vklad stěžejních režisérových spolupracovníků. O klíčovém šéfovi produkce Johnu Housemanovi již byla řeč v úvodu. 🤓 Kameraman Franz (Frank) Planer, narozen jako František Plánička (1894–1963) v Karlových Varech, pocházel z bohaté rodiny z Ústí nad Labem. Vystudoval fotografii ve Vídni a po WWI začal pracovat jako kameraman v Německu. Pouto s rodnou zemí však neztrácel a v roce 1923 se oženil v Církvici nedaleko Kutné Hory. Jeho manželka byla Židovka, takže po nástupu nacistů v Německu k moci, se přesunuli do Rakouska, pak do Francie, Velké Británie a v roce 1937 opustili Evropu nadobro a usadili se v Hollywoodu. Do roku 1945 měl Planer smlouvu s Columbií a díky tomu mohla být jeho prvním velkým americkým filmem Cukorova nestárnoucí, leč ve své době neúspěšná, romantická komedie Holiday (1938). Filmem Letter from an Unknown Woman se po letech vynuceného průměru ve studiu přihlásil o pozornost ve velkém stylu a následovaly už jen áčkové produkce a práce na volné noze, např. Criss Cross, Decision Before Dawn, 20,000 Leagues Under the Sea, The Caine Mutiny, The Mountain, Stage Struck, známý western The Big Country nebo 5 filmů s Audrey Hepburn - Roman Holiday, Nun’s Story, The Unforgiven, The Children's Hour a Breakfast at Tiffany’s. Jeho posledním filmem byl nedokončený Something’s Got to Give (1962), který byl také posledním kouskem Marilyn Monroe. Rekonstruovaný 37 minutový fragment tohoto filmu spatřil světlo světa až v roce 1990. Planer byl 5x nominován na Oscara a získal 3 Zlaté glóby. Byl výborný v ateliéru, kde vynikla jeho práce s hloubkou ostrosti, která umožnila komponovat záběry a hereckou akci v několika plánech (Letter from an Unknown Woman je názornou ukázkou), ale preferoval natáčení v exteriérech, nikdy se nebál experimentů. 🤓 Autor hudby Daniele Amfitheatrof (1901- 1983), jehož otec byl historik a spisovatel a dědeček skladatel vážné hudby, se narodil v Petrohradu. Po studiích na zdejší konzervatoři a následné emigraci také v Praze u Jaroslava Křičky, dostudoval a působil v Itálii a od roku 1939 v Hollywoodu. Postupně pracoval pro všechna velká studia, např. Lassie Come Home, I’ll Be Seeing You, The Desert Fox, The Naked Jungle, Human Desire, The Last Hunt, The Mountain, Major Dundee. Se svou emigrací a komerční prací pro film se nikdy úplně nesmířil a svoje hollywoodské působení bral jako prostituci, která mu bránila v ‘seriózním’ skládání a dirigování jeho vážné hudby. 🤓 Mimořádně vlivný filmový architekt, princ Alexander Golitzen (1908-2005), který navrhl výpravu pro více než 300 filmů, se narodil v Moskvě do šlechtické rodiny Golitsynů a během revoluce emigroval s rodiči přes Sibiř a Čínu do Seattlu, kde později vystudoval architekturu. V Hollywoodu začínal jako asistent architekta MGM Alexandera Toluboffa, od roku 1939 pracoval pro nezávislého producenta Waltera Wangera, později jako šéf výpravy v Universalu. Získal 3 Oscary - Phantom of the Opera (1943), Spartacus (1960), To Kill a Mockinbird (1962) a další nominace např. Hitchcockův Foreign Correspondent (1940), That Touch of Mink (1962), Gambit (1966), Sweet Charity (1969), Airport (1970). Další jeho známé kousky, např. - The Call of the Wild (1935), Scarlet Street (1945), The World in His Ams (1952), The Mississippi Gambler (1953), The Glenn Miller Story (1954), Sirkova slavná série v Universalu - All That Heaven Allows, Written on the Wind, Battle Hymn, The Tarnished Angels, A Time to Love and a Time to Die, Imitation of Life, Wellesův Touch of Evil (1958), Operation Petticoat (1959), Cape Fear (1962), Siegelovy počiny Madigan (1968), Coogan’s Bluff (1968), The Beguiled (1971) a v roce 1959 také 9 epizod seriálu s Eastwoodem Rawhide, takže nepřekvapuje, že režisér Clint ještě stihl využít klasika alespoň u svých prvních dvou filmů. Zejména Breezy (1973) je čistou, skvělou ukázkou využití barvy v charakteristice a vývoji postav i nálad prostředí a má neopakovatelnou atmosféru díky výběru lokací.

Začnu obvykle názvem: Nejde o "Dopis neznámé"; Max Ophüls dělá vše, aby nám Lisu Berndleovou představil co nejpodrobněji, přestože to nejdůležitější (jak přišla k této psychické poruše) zakrývá. Jedná se tedy o dopis opačným směrem, tedy nikoli "neznámé", ale "od neznámé". Prostředí, ve kterém se tato neuvěřitelná láska odehrává, dobře postihl v jednověté recenzi raroh. Štefan Zweig je dokonalý povídkář/pohádkář, sám však pohádku svého života nezvládnul. Stefan Brand je typickou zweigovskou postavou; sám fakt, že se s dívkou nekolikrát sešel (a má s ní dítě), a přitom ji nikdy nedokáže poznat, je naprosto nepředstavitelný a lidské nátuře cizí. Však Sigmund Freud s ním měl spoustu práce, a nakonec stejně pohořel. Doporučuji, aby diváci, kterým se tento příběh vemlouval a zamlouval, co nejdříve navštívili psychiatra. Tvorbu Štefana Zweiga tím samozřejmě nesnižuji, jsou - jak už jsem řekl - dokonalé.