Kočka (1971)

Staří je hnusné, ale je to jediný způsob, jak se dožít vysokého věku. To je odposlechnuté moudro, se kterým úplně nesouhlasím. Také stáří může být krásné… snad. Ještě nemám osobní zkušenost. :-) Nicméně film Kočka se staví na stranu toho depresivního moudra. Příběh pojednává o dvou starých lidech, kteří nemají rozhodně na růžích ustláno. Ulici, v níž žijí, komplet bourají a chtějí stavět moderní čtvrt. Navícchování ústřední dvojky je jak z učebnice manželského poradce z kapitoly takhle rozhodně ne!Láska ze vztahu zmizela společně s mládím a zůstala jen nenávist, zášť, zloba a vzájemná krutost. Toho si navzájem staří manželé dopřávají vrchovatě. Můžete hádat, jakou roli v tom sehraje kočka… Jean Gabin i Simone Signoret podali výtečné výkony. Byli skutečně nechutní. „Nejkrásnější“ okamžiky společného manželského života byly ty, když uraženě mlčeli. Kočka je hodně silným snímkem, ze kterého vás bude spíš mrazit a určitě se nestane vaším oblíbeným a často opakovaným filmem. Přesto si vysoké hodnocení zaslouží.(70%)

„Prečo ma nenávidíš?”•"Posvätné monštrá"francúzskej kinematografie, predstavujúce sa v úloháchJuliena[GABIN]&Clémence[SIGNORETOVÁ]Bouinových, akéhosi disharmonického bezdetného manželského páru, akurát sa nachádzajúceho v naprostom vzťahovom rozklade; vytvárajúce nevídaný, herecký koncert pod taktovkou skúseného, francúzskeho 'dirigenta' v podaníP. Granier-Deferrea; okrem vskutku nadštandardných, hereckých prejavov, zároveň tiež zaznamenávam i pozoruhodnú, strihovú montážJeana Ravela&Nina Baragliho, ďalej rovnako aj kvalitne prevedený imidžWaltera Wottitza+taktiež dopĺňam i výborný „mačací prejav” titulnej postavy v tvareMačky; všade naokolo zatiaľ bolo počuť i neustály ruch v podobe ťažkých mechanizmov, búracích okolité stavby domov pomocou demolačných gúľ, ako teda blížiaci sa prvok nadchádzajúcej urbanizácie Paríža, čo priam kontrastovalo s vyššie uvedenými, ústrednými protagonistami v rámci ich poničených vzťahov, ktorí sa totiž nachádzali v asi úplne podobnej konštelácii, ako aj množstvo zbúraných budov, čo vytváralo akýsi metafyzický rozmer extra naviac.•Jednoducho to zhrniem múdrymi slovami v takom zmysle, že sa konečne dostavila kvalitná porcia filmového umenia, ako sa skrátka na Francúzov už odjakživa patrí, nakoľko sa jedná o samotnú kolísku filmu.

Magnetemv "Kočce"byla pro mně Simone Signoretová. S Jeanem Gabinem jsme se my dva totiž filmově "nepotkaly". Přiznávám před tribunálem ČSFD, že ač byl v soukromí možná veselý a společenský chlapík a charakter, herecky se mi jeho pořád stejná maska a úzké rty, vzbuzující dojem odmítavosti a nedůtklivosti, nezamlouvají. S tím se nedá nic dělat; o tom je rozmanitost a sympatie, i možnost výběru a pomyslná filmová přitažlivost. /// To ale nic nemění na příběhu "Kočky", příběhu citlivém a bolestném, příběhu o vyčpělosti a opotřebovanosti lásky. Co tedy zůstalo mezi Clémence a Julienem, když mezi nimi stojí hora nesnášenlivosti? Nemohou už spolu žít, ale nejsou schopni ani jeden druhého opustit a postupně se uzavírají do odmítání vnějšího světa. Jejich starý dům se jeví zároveň jejich jediným útočištěm, i když se tam odehrává hořké intimní drama. Navíc - Julien přenesl všechnu svou něhu na kočku z ulice a Clémence není schopna s takovým odmítáním jako žena žít. /// Protože se už nemohou milovat, nenávidí se. Julien už nesnese přítomnost nikoho jiného než toulavé kočky a Clémence pije víc, než je snesitelné, aby zapomněla, jak je jako žena opomíjená. Vše začíná strašlivými nevyřčenými slovy, pak nám flashbacky umožňují pochopit důvody tohoto ticha, které jsou neustále doprovázeny hlukem sbíječek. Kočka je příčinou i nedobrovolnou hnací silou nadcházejícího dramatu, ale taky bleskosvodem pro uvolnění vnitřního napětí postav. /// Je to krutá podívaná, která diváka konfrontuje s úpadkem, jenž každého ve stáří čeká; bolestný a nelíbivý film o pocitu, že svět už nás nechce ani nepotřebuje. Nabízí také temnou vizi (bezdětného) páru, neschopného odolat hořkosti času, který plyne a pustoší vztahy, jenž následně vypadají podobně jako domy, určené k demolici. ///  Jean Gabin je ve své roli impozantní a tvrdohlavý i nevrlý, ale uvnitř hluboce zoufalý, zatímco Simone Signoretová je v roli ženy zničené životem a alkoholem zdrcující. Její pohledy nesou tíseň a zděšení z toho, že už není milována a možná ani milováníhodná.  "Kočka" těží také z velmi krásné klavírní partitury od Philippa Sardea, která je jednoduchá a zároveň krásně nostalgická. ///Vynikající příběh, obtížné téma, to nejkvalitnější ztvárnění (včetně režie). P.S.:Závěr vnímám jako spravedlivé a jediné možné vyústění příběhu "těch dvou", svázaných provazem společného (ne)bytí.

Le Chat je veľmi čistým a intímnym filmom o dvoch starnúcich manželoch žijúcich v ošarpanom domčeku v rozbúranej štvrti postupne pripravovanej na modernizáciu. Obe postavy sú výborne napísané a navyše aj fantasticky stvárnené Simone Signoretovou a Jeanom Gabinom. Bývalá cirkusová artistka Clémence bola nútená ukončiť svoju sľubnú kariéru po zranení spôsobenom pádom z výšky. Útechu nachádza v alkoholizme a sebaľútosti, čím zraňuje nielen seba, ale aj ľudí okolo. Za rozvrat manželstva viní najmä seba, no postupne sa jej hnev voči sebe samej premení na nenávisť voči manželovi, ktorú si v kritickom momente vybije na jeho kocúrovi z ulice. Julien je zase mužom, ktorý je zmätený z vlastných pocitov. Často sa za pomoci asociácií vracia v spomienkach na začiatok jeho vzťahu s Clémence. Možno z toho dôvodu zbiera noviny – prítomnosť je pre neho príliš bolestná, a preto potrebuje mať neustály kontakt s minulosťou. Fascinujúcim prvkom je aj prostredie, ktoré zodpovedá psychickému rozpoloženiu postáv. Samozrejme, že búranie domov naokolo symbolizuje rozvrat vzťahu Clémence a Juliena, no taktiež vyjadruje ich povahové črty. Rozvaliny budov naznačujú príchod zmeny. Julien si to uvedomuje a zmeny sa obáva, pretože má možno pocit, že do moderného sveta už nepatrí a je si vedomý aj zmeny citov, ktoré prechováva ku svojej žene a má obavy aj z nich, pretože im nerozumie. Ošarpaný dom, v ktorom žijú obaja manželia zase symbolizuje Clémence – jej neochotu akceptovať konflikt a jej túžbu po starých časoch. Ďalším šikovným ťahom v oblasti narácie bol nejednoznačný začiatok filmu. V úvodných scénach vidíme dvoch ľudí, o ktorých vieme, že majú rovnaké priezviská, že spolu nechcú byť v jednej miestnosti, ani spolu kráčať vedľa seba. Konflikt vo vzťahu priniesol množstvo absurdných prvkov, ktoré na začiatku pôsobili komicky a zvádzali diváka k tomu, aby si myslel, že ide o komédiu. Takým prvkom boli napríklad zámky na skrinkách v kuchyni s dvomi oddelenými stolmi a stoličkami postavenými tak, aby si manželia nevideli pri sedení do tváre. Finále je bolestné, no očisťujúce – Julien bol nakoniec predsa len schopný svojim citom porozumieť a chtiac-nechtiac si musel pripustiť, že ku Clémence ešte stále niečo cíti.

Gabin, Signoretová, jedna mačka a rachot stavebných mechanizmov. Z hľadiska matematiky čistý low cost, ale pri takýchto dvoch esách viac na skvelý film netreba. Bol to herecký koncert. Gabin mohol polovicu filmov mlčať a aj tak sa človek nedokázal odtrhnúť od obrazovky. Jeden z posledných, o ktorých sa dá povedať – každou bunkou tela veľký herec. O nič slabšia nebola ani jeho partnerka. Desivá etapa zo života dvoch ľudí. Núti vás zamyslieť, či takto napokon nemôžete v partnerskom vzťahu dopadnúť aj vy. Resp. kde sa stala chyba...  Rachot mechanizmov, búrajúcich Paríž okolo ich starého domčeka film neruší, naopak graduje drvivo dusnú atmosféru. Plná paľba za niečo, čo sa už nikdy lepšie nenatočí... (kam sa hrabe Vojna Roseovcov...)