Divoká srdce (1989)

No, čekal jsem něco jiného. Byl jsem tedy překvapen v dobrém slova smyslu. Zbytečně dlouhé pasáže na svatbě a přiznám se, že jsem nepostřehl Puškinův konflikt s jeho soupeřem. Podruhé to vidět nechci, ale nevím zda to tam autor nedal úmyslně, nebo jsem to opravdu přehlídnul. Takže dávámčistý průměr.

Krásný film ´starého střihu´, povídka Divoký páv atmosférou připomínala Formanova Amadea... Boris Rösner tu byl ďábelsky svůdný... V první povídce Dlužný výstřel mě dostal rozervaný Vašut v roli Puškina, temný (a oknírovaný!) Bartoška, nevinný Vaculík a k nakousnutí Greif, i když to už byly jen takové bonbonky navíc...

Československý film obsahující dva příběhy věnované dvěma historickým osobnostem, a sice ruskému básníkovi a prozaikovi A. S. Puškinovi (1799-1837) a italskému spisovateli a dobrodruhovi G. Casanovovi (1725-1798). Společné téma obou příběhů byly kruté střelné souboje těchto osob s jejich protivníky resp. vyzyvateli. První příběh se jmenoval Dlužný výstřel a popisoval konec životní cesty slavného ruského básníka. Druhý příběh nesl jméno Divoký páv a celkem nesourodě a neuspořádaně vyprávěl o životě italského dobrodruha, který svůj život zakončil jako knihovník na hradě Duchcově. Možná proto, že snímek J. Soukupa se zabývá především oněmi duely, ani jeden z nabídnutých příběhů mě nezaujal, přičemž ten Casanovův byl vyloženě slabý. Vynechám tedy v tomto případě zbytečný popis děje a pokusím se aspoň vyjmenovat herce, kteří v tomto nepovedeném filmu účinkovali. Ústřední postavy ztvárnili M. Vašut a B. Rösner, přičemž pouze B. Rösner vyšel ze svého duelu vítězně. Ve vedlejších rolích se první povídce objevil L. Vaculík, J. Bartoška, K. Greif, M. Kuklová, Z. Adamovská či K. Augusta. V druhé, ještě méně zdařilé části vystupoval budoucí moderátor J. Vávra, zpěvačka na začátku kariéry L. Bílá, A. Procházka jako nikdo menší než W. A. Mozart či Z. Kocúriková. Tento nezábavný a nudný experiment považuji z jeden z nejhorších počinů kontroverzního režiséra rozporuplných komedií.

Obsahem prázdné, ale díky formě, dialogům, hercům a poselství mě příběhy soubojů neskutečně bavily. Soukupovi se povedlo usměrnit i Marka Vašuta a jakkoliv nevěrohodně může na první pohled vyznít jeho role Puškina, brzy jsem zjistil, že to bylo mnohem lepší než jsem čekal. Smrti nedbalý Vaculík proti zádumčivému Bartoškovi je z toho nejzajímavější duel a hezky ukazuje, jak se přístup duelanta změní v okamžiku, kdy získá důvod proč žít. Souboj Puškina se odehrává právě ve stínu jeho díla, což je velmi hezký odkaz na to, jak dílo Puškina přetrvává dlouho po jeho smrti. Příběh Casanovy s Borisem Rösnerem se na konci stane nečekaně brutálním a kritickým k době, kdy dané slovo mělo větší váhu než zdraví a život.

Vidět se to dalo, měla to být první a druhá část několikadílného cyklu, v tomto případě nesporně kvalitní režisér Soukup skončil místo u takto drahých, ale celkem koukatelných filmů u Meixnerů a Dagmar. Škoda. Přitom i tohle dílko (líbila se mi zejména ona část, týkající se premiery Dona Giovanniho v Praze) je zajímavé, i když kvalit některých špičkových Soukupových děl nedosahuje (Záchvěv strachu, Pěsti ve tmě) nedosahuje. A nápad obsadit do role Casanovy Rosnera? Výborný. Nakonec tak démonický herec by byl býval mohl zahrát třeba i Rasputina a myslím, že tihle dva k sobě neměli až zas tak daleko...