Boty plné vody (1976)

Povídkový snímek o pohraniční stráži v poválečných šumavských letech jakoby sekundoval povídkovému filmu „Vstup zakázán“ (1959) tou samou tématikou. O volném povídkovém pokračování ale polemizovat nelze, neboť pro tento novější film byla jedna z povídek natočena znovu. Lze tedy pouze porovnat, jak si s námětem jednotliví režiséři poradili. Podmínky pro natáčení příběhu odehrávajícího se v zimním období nebyly zrovna jednoduché, ale výsledek stojí za to. Jsou dokonalé, promyšlené a atmosférické, přičemž každá povídka reprezentuje jiný žánr. První povídka má lehké humoristické pojetí, druhá je poetická a třetí se proměňuje ve strhující akční thriller. Ve srovnání se současnou tvorbou jde o skutečná mistrovská díla. Nová současná režijní a herecká generace něco takového už prostě nevytvoří. Že se povídky povedly vlastně není divu. Pro režiséry jednotlivých povídek šlo o prezentaci před přísným filmovým studiem Barrandov, proto ve svém vlastním zájmu do projektu vložili vše, co mohli. Avšak takový přístup by měl vypadat vždy. Dnes už snímek působí jako film dávné doby v prezentaci povídek v prostředí nádherné Šumavy, které líčí pohraniční stráž se vším, co k tomu patřilo.

Československý povídkový film zabývající se činností příslušníků pohraniční stráže na šumavské hranici v poválečných letech. Snímek obsahuje tři nenavazující povídky podobné pouze prostředím od třech různých režisérů. První, poněkud úsměvná povídka od I. Tomana se odehrává v zimě 1945, kdy do pohraničí přijíždí dva nováčci (J. Lábus a téměř neznámý T. Sedláček), kteří mají pomáhat střežit státní hranici. Jejich velitelé ve složení J. Krampol a K. Hlušička chtějí vyzkoušet jejich připravenost a odvahu, seberou jim náboje a chtějí je přepadnout předstírajíc, že jsou narušitelé hranic. Lábus se Sedláčkem si však opatří nové střelivo a prudkou palbou zaženou své překvapené nadřízené až do kapitalistické ciziny. V druhé části se vracíme do pohraničí na Silvestra 1948, kdy je velitelem stanice J. Pohan, očekávající kontrolu z vyšších míst. Proto jsou všechny povolenky k opuštění útvaru zrušeny a místo oslav nového roku je nařízen úklid. Tato povídka režírovaná K. Kovářem velmi dobře vyjadřuje opuštěnost, samotu a melancholii pohraničníků, především se zračí ve tváři J. Pohana, který svou ženu neviděl už rok a jeho mlčenlivé, ale přesto působivé herectví tyto smutné nálady podněcuje. Poslední, velmi dramatická povídka se odehrává v zimě 1951, kde dvojice pohraničníků ve složení J. Zahajský a J. Ornest dopadne narušitele hranic. Tento tajemný muž v podání skvělého J. Mareše během pátrání po jeho komplicovi napjatě očekává okamžik, kdy by mohl ozbrojené eskortě uprchnout. Trojice mužů se pohybuje v šumavských horách v ukrutné vánici na pokraji sil a následující napínavé scény v horské chatě a závěrečná ve vlaku potvrzují vysokou kvalitu této povídky. Závěrečná pětihvězdičková povídka J. Soukupa předčila ostatní dvě ve všech směrech a vyzdvihuji v ní herecké výkony pana Zahajského a Mareše v obtížných povětrnostních podmínkách. Povídkový film z často zobrazovaného prostředí ostrahy státních hranic překonal mé očekávání a ovlivněn poslední nadmíru zdařilou částí uděluji nadprůměrné hodnocení celému filmu.

Ty tři hvězdy dávám za Soukupovu povídku, protože je akční s citem pro dané prostředí. Soukup uměl a kvalita jeho práce vynikne v porovnání s především Tomanový opusem, který měl mít nad oběma zbylými režiséry dohled. Inu na eléva neměl ani náhodou a to po celý svůj život - inu soudruh, komunista a diletant.

Řemeslně je to taková lepší televizní produkce - první povídka je spíš takový vtip; druhá se mi líbila asi nejvíc - trochu relativizuje smysl hlídání státní hranice a lehce naznačí, že i na druhé straně jsou normální lidé... třetí povídka Jaroslava Soukupa je thriller - i když nejvíc filmová, člověk po ní má největší pachuť - napínavý hon na převaděče působí z dnešního pohledu dost smutně. Z toho pohledu se mi zdá lepší původní Vláčilovo zpracování, které pohraničníky tak neheroizuje a pohybuje se spíš v abstraktní rovině.

Tři povídky z prostředí Pohraniční stráže na Šumavě jsou rozdílné. Možná to filmu trochu uškodilo. Zelenáči je taková vojenská komedie, Silvestr je smutná balada s prvky romantiky a Zimní vítr je něco mezi akčním dramatem a thrillerem. Když si odmyslíme ideologické zabarvení, které u prvních dvou povídek je slabé a u třetí není tak silné, tak jde o slušně herecký obsazený film v exteriérech Šumavy, která jako by se nacházela za polárním kruhem. I když je pravda, že teploty tomu někdy odpovídají. Za mne silné tři hvězdy.