Deux (2002)

Svobodný byl Schroeter už od začátku svého filmování – především ve formě, bohužel měl v tom co jsem viděl vždy přítomné i exaltované elitářství příslušící určité části homo-ero-kultury (zdejší nick verbal by spolu se Schroetrem poslal do plynu i Paradžanovovy Kyjevské fresky, Genetův Zpěv lásky anebo inscenácie Pavola Juráše, hehe); a to se při nedostatečné kvalitě prostředků mění v trapný kýč. Tady v tomhle je hlavní fór prostě v tom, že stařeny hrají děvčice, a že je každý z nás uvnitř vlastně rozštěpen. - už to bylo v Malině... Ale když to po deseti minutách prokouknete, je všechno to modlení, šoustání, bloudění, rození a koketérie trochu ekl – Schroeter měl rád hezké muže, říkal jsem si, že by takhle mohl točit Troška, kdyby byl tvrdší. Ostatně – Weigl tak točil. Přes veškeré mistrovství herectví Ogier i Huppert některé scénky s mladíky působí ve své teorematičnosti jak ze zápletek z porna. Přispívá tomu svícení a přiznané studio. Co k Schroeterovi patří je opera: záběry a záběry podmalované krásným zpěvem a kvalitní hudbou jsou jimi proměňovány v cosi fest závažné. Při správné hudbě působí organicky, silně se propojují, všimnete si pečlivého naaranžování, nejlépe v krásných historických interiérech anebo exteriérech na břehu moře – a funguje to. Zajímavé je, že jakmile je tato hudba nahrazena MIDI samohrajkou, začne si člověk všímat teatrálnosti, nepravdivosti a neústrojnosti: záběry najednou působí jak z reklamy na dámské vložky – přisvěcovaný radostný obličej Bulle na jinak zataženém mořském pobřeží, vyprávění k hudbě je jak z didaktického pořadu – Bullina tvář měnící emoce podle toho co zrovna čte vypravěč - … Z celého filmu na mě nejvíc zapůsobila pasáž jednohlasé mariánské modlitby (prostříhávaná do zpěvu dvou hlasů, školeného a neumělého) s doprovodem metaforických obrazů v rychlých střizích. To byla jakási spona všeho důležitého a uvědomoval jsem si u toho, jak je film okolo zahlcen spoustou nedůležitého – postavami, asociacemi. míra entropie převažuje. Schroeter byl zajímavý, ale někdy je hůř stravitelný.(31.01.2017)

Tohle je velice krásný a zcela svobodný film. Volná, unikavá struktura spíš podobná poezii než dramaticky vystavěnému dílu. Schroeter má absolutní smysl pro rytmus a barvu řeči, lidského hlasu, zpěvu a melodie. Takže Deux jsou opravdu cosi na způsob "zpěvohry" nebo lépe řečeno koláže mnoha různých jazyků (mluví se tam portugalsky, francouzsky, anglicky) zvuků a hudebních motivů. Pravda scény jsou spíš rozvíjeny v jakémsi divadelním odstupu a zcizování, kdy to prostě nevypadá veristicky, ale naopak je to velká manýra - to někoho může iritovat, uznávám. Je to ale hlavně velice hravý film. Je v něm uvolněná radost, která je nakažlivá. Je tam taky spousta špatného vkusu a podivností, ale celé to dohromady tvoří celek nabitý energií. Deux se nepotřbují nikam tlačit, jen znovu a znovu vystavovat milovanou Huppert novým a novým pokojům v tomhle paláci divů. A navíc neustále přítomný Lautreámont!(29.06.2012)

Teatrální odtažitý sled obrazů či koláží, který nedává příliš smysl.(50%)(11.02.2026)

Isabelle mám VELMI ráda, je to skvělá herečka i v tom nejhorším filmu - jenže skvělý výkon jedné herečky nemá šanci proti jinak zcela nepochopitelnému, absurdně a zbytečně nesmyslnému a špatnému filmu.
dívat se to dvě hodiny bylo čiré utrpení (1 hvězdička jen za tu isabelle ...)(22.08.2008)