Delirium (1972)

Naozaj šialené a skvelé psychosexuálne giallo, kde sa nešetrí nahotou, či už naznačenou, alebo otvorenou, a násilím z nej prameniacej. Samozrejmosťou v týchto rokoch je skvelá hudba a spracovanie, kde sa to len hemží krásnymi ženami a talianskymi lokáciami, navrch je to veľmi svojské, ako to už zvyklo u režiséra Pollseliho byť. Pointa je výborná, niečo sa dá odhadnúť už niekde od polovice, no záver aj tak prekvapí. Provokatívny, skvelý film.

Impotentní policejní psycholog se snaží vynahradit svou neschopnost uspokojit svou ženu pácháním hrůzných vražd na krásných ženách. Hodně časté téma kriminálních filmů sedmdesátých a osmdesátých let. Z české tvorby lze připomenout třeba snímek „Černá punčocha“ (1986) režiséra Otakara Fuky, který si napsal i scénář. Kupodivu nejinak je to i u tohoto italského filmu, který natočil režisér Renato Polselli a který si scénář napsal zrovnatak. Paradoxem obou snímků také je, že v obou případech má vrah ve své charakteristice kvalitativní poruchu vědomí charakterizovanou náhlou změnou chování s fluktuujícím průběhem. Tedy jedním slovem - delirium. Žeby Otakar Fuka pro svého krejčího opisoval od Renata Polselliho se svým policejním psychologem? No nic. Snímek obsahuje vše podstatné. Už z výrazu tváře onoho psychologa je jasné, o koho se jedná. K tomu napomáhají i jeho vnitřní monology a psychedelický soundtrack. Psychotičnem pojaté záběry ženských nohou už na samém začátku, a dále vzhledu podivných žen, se už jen podkresluje jeho zaměření ve zvrácené touze. Scény vražd jsou nechutné a brutální, ale je fakt, že na dnešní dobu svůj šokující význam spíše pozbyly. Není od věci, že policejní práce obsahuje několik málo zásadních chyb ve vyšetřování a že děj jako takový už trpí svou značnou předvídavostí. I přes to je snímek testem odolnosti v rámci potenciálu absurdna. Bizarní, pošetilé, téměř nedefinovatelné. Na dnešní rychlý svět už snímek bohužel disponuje poněkud nudící atmosférou, ale jinak za shlédnutí v rámci subžánru stále stojí.

Divné postavy, nielen ten hlavnej, ale aj všetkých ostatných, vrátane policajtov a ich amatérsky vyznievajúcich vyšetrovacích praktik. Herci všetci do jedného toporní. Dej je nezaujímavý a točí sa iba v kruhu. Príbeh síce smeruje k takmer všeodhalujúcemu finále, ale to vyznieva rovnako ako celé spracovanie tohoto gialla - mizerne. Zachrániť to nemôže ani pár prvoplánových nahotiniek.

Ačkoli atypický, tak velmi kvalitní giallo obohacený troškou zvrhlosti, ale ne tolik, jako u jinejch Polselliho snímků. Hargitay je skvělej psychouš, fakt dobrá volba herce pro tuhle roli. Neskutečně mě srala postava hlídače, přál jsem mu aby chcíp. Konec byl docela wtf, takovouhle pointu jsem nečekal (nebo spíš jsem nehádal, kdo bude vrah, prostě se nechám vždycky překvapit). Motiv je láska, žárlivost, sobectví a závist. Upřímně - čekal jsem ještě malinko víc, ale nemůžu říct, že by mě Delirium zklamalo. Atmosféru má, napětí též, hudba supr a samozřejmě.. rukaviceeee! Na Polselliho ale až moc "normální" film.

Tak u tohoto jsem se napoprvé seknul, málo se soustředil a nadhodnotil, ale jak píše giallo, na takový typ filmu asi musí být přímo nálada. Taky mi napodruhé nepřidal český dabing, který v tomhle případě ničí atmosféru, kterou bych označil jako hippie noční můru, a to je u filmu který o ničem jiném vlastně není docela problém. Nicméně některé obrazy vypadají hodně dobře. Co se týče příběhu, tak je to na kost osekaný základ žánru. V okolí řádí sériový vrah a policie se ho snaží chytit. Nezvyklé je akorát vedení příběhu, jisté atributy, které z toho dělají bizarní a ojedinělou záležitost. Zase chování vyšetřovatelů postavené na hlavu a podezřelý se směle prochází po místě činu a dokonce policii pomáhá. :-) Chová se divně, ale nikomu to nepřijde divné hehe. K tomuhle si nalít sklenku vína a pak to chytne jistě lépe.