Čtyři k večeři (2022)

Budou spolu šťastnější lidé, co se k sobě zdánlivě skvěle hodí, nebo naopak? Zajímavá italská romantika prozkoumává paralelně obě možnosti a reakce 2x2 párů na nastalé životní situace, které ovlivňují jak jejich spokojenost, tak i celkové sympatie k nim. Fajn nápad i protagonisté, ale přiznám, že jsem chvilkami měl v přepínaných variantách lehký hokej.

Mladý pár pozve na večeři přátele - ona kámošky Chiaru a Giulii, on kamarády Mattea a Daria. Příjemným večerem ale vše nekončí - vznikají dva páry, jejihž vztah se nějak rozvíjí, ale - proč Giulia s Dariem a Chiara s Matteem? - jsou to opravdu ty správně spřízněné duše? - nebyl by pro Giulii vhodnější Matteo?... Ty otázky typu "jaké by to bylo kdyby" si klade občas každý a režisér Alessio Federici a scénárista Martino Coli nám ve svém snímku velice nápaditě nabízejí obě varianty prostřednictvím paralelních příběhů v různých fázích jejich vývoje. Zábavný snímek, který není v lecčems dokonalý, ale čtyři hvězdy si v mých očích zaslouží. 70 %.

„Poslyš, mám takový trochu indiskrétní dotaz. Nenudí tě to už?“ - „A co jako?“ - „Pošleš zprávu, já tobě zpět, dáš mi číslo, ale já tobě ne. Pošlu zprávu, ty mně zpět. A oba se snažíme být tak vtipní, roztomilí, ne moc vlezlí. Nebylo by snazší, když někoho potkáš, říct: Líbíš se mi, nevypadáš jako sériový vrah, pojďme šukat? Jestli se kvůli rande musíš naučit sněhový pusinky, asi je v systému chyba.“Jenže v praxi to nebude tak jednoduché…Jak ze dvou mužů a žen udělat funkční páry? A koho přiřadit ke komu, aby si vzájemně sedli a objevili v sobě tu jejich spřízněnou duši? Jak by se to pak asi mezi nimi vyvíjelo? A existuje vůbec něco takového jako je spřízněná duše? Čtyři k večeři je vlastně celkem fajn vztahovka, navíc lehce ozvláštněná přepínáním mezi 2 variantami párů a jejich fázemi. Ale právě to neustálé přehazování občas docela likviduje atmosféru jednotlivých okamžiků. A když si k tomu člověk přidá i nejedno klišé a zároveň protagonisty, kteří (alespoň v mých očích) nemají moc charisma, vychází mi z toho lepší, ale „jen“ průměr.

Celý život si pokládáme otázky, co by se stalo, kdyby… Mnozí berou svůj vztah jako samozřejmost. A jiní udělají jeden dva kroky a vůbec žádný vztah být nemusel. Romantický kousek o spřízněných a jiných duších, kterak hledání druhé poloviny dotvoří celek. Italové nám prezentují poselství, že každý může být pro někoho dokonalý. A dělají to pomocí paralelních příběhů, kdy se divák musí krapet víc soustředit, aby věděl, v jaké větvi se příběh zrovna rozvíjí. Když jsme ve vztahu, měníme se. A všechna „ale“ prostě přestanou existovat. Bez ohledu na časovou osu zažívá každý pár své vzestupy a pády, to, s kým dotyčná nebo dotyčný zrovna je, mění i divákův pohled na postavu. Výsledek je milý i přemýšlivý, ale mohl být řekněme magičtější. Protože vyloží karty prakticky hned a s přibývajícími minutami místy přešlapuje na místě, aniž by se dostával po kůži, jak bych si přál. Právě zpracování tématu „co kdyby“ mi víc sedělo třeba u takové Loly (běžící o život) či Srdcové sedmy. Proto váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Oči Matilde Gioli ale nakonec rozhodly, že půjdu směrem nahoru.

Čakal som niečo na štýl Perfetti sconosciuti, a najprv to vyzeralo celkom zaujímavo a nápadito, najmä vďaka svojskému humoru a dobrým dialógom. Ale po tom ako nastal ten swap, tak to bolo zrazu trochu divné, obzvlášť, keď to bolo kompozične dosť neprehľadné a miestami som sa v tom totálne strácal, že v ktorej verzii je vlastne kto s kým. Takže toto mi dosť výrazne pokazilo dojem! Keby to bolo kompozične poriešené nejako prehľadnejšie, mohlo to byť fakt super. Takto maximálne 3* (a to je škoda!).