Bonnie a Clyde po italsku (1982)

Paolo Villaggio nepatří zrovna k mým oblíbencům ale v tomhle filmu se mi moc líbil. Byl to prostě jiný typ filmu než ty o Fantozzim. Je možné, že by mě tento film tolik nenadchl, kdyby se v něm  nezářila půvabná, úžasná Ornella Muti. Bavil jsem se od počátku až do konce. A to mám pocit, by mělo být cílem každé bláznivější komedie. Překvapivá kombinace Ornelly a Paola Villaggia stoprocentně vyšla. Jediné co mě mrzí je, že tenhle film a další italské komedie nevysílají každoročně české televizní stanice.

Dřív nás to asi bavilo víc. Pár povedených, i když často předpokládatelných rozehrávek - třeba ten vzorkovník nebo scénka s koloťukem, ale často to dost dře. Komedie prostě stárnou. Z těch pradávných italských mohu doporučit třeba Bláznivá komedie (1990), Nástrahy velkoměsta (1984) nebo třeba filmy režiséra Maria Monicelliho.

Po mnohých rokoch som sa pokúsil pripomenúť si Fantozziho s Ornellou. Nedokázal som to ani štvrťhodinu. Sú vo filmoch vtipné situácie, ktoré trochu zachádzajú do trápnosti, ale toto je film, v ktorom trápnosti ani kúskom nezabŕdnu do vtipu. Pôvodne bola jedna hviezdička za Ornellu, ale mrtvo gest slitování.

V první polovině 80. let se k nám ze Západu moc kulturních požitků nedostávalo. Italská hudební a filmová produkce byla z nějakého důvodu ve výhodnější pozici. Italské bláznivé komedie tehdy úspěšně plnily sály kin. Ve 13-14 letech jsem se u Stenových filmů skvěle bavil, i když už tehdy jsem vnímal, že rozhodně nejde o duchaplnou podívanou. Humor "vyráběný" prostřednictvím grimas a dětinských fórků byl Paolovi Villaggiovi vlastní a jeho jméno se tak stalo v určitém smyslu slova obchodní značkou. Jako puberťáka mě jeho eskapády určitě neurážely. Jenže čas nezastavíš a co kdysi rozesmávalo, dnes v lepším případě budí rozpaky. Pokud se dá mluvit o pozitivech, pak je to přítomnost Ornelly Mutiové, kterou kdysi Italové v anketě zvolili nejpůvabnější italskou herečkou všech dob. Tady je nejen půvabná, ale navíc pekelně sexy, což nemusí být vždycky totéž. V punkovém oblečku s provokativním make-upem přiváděla v 80. letech mužské publikum zvyklé na naše puritánské poměry k šílenství. Celkový dojem: 35 %

Ještě pořád si pamatuju, jak jsem se u této komedie mohl potrhat smíchy. Jenže to mi bylo asi deset. Dneska mi zase tolik zábavy nepřinesla, bylo to spíš naopak. Použitý humor byl až hrozivě prvoplánový a legrační figurka Paola Villaggia byla spíše tragická. Nakonec jsem na nějakou větší zábavu rezignoval a užíval si alespoň přítomnost Ornelly Muti.