Policie děkuje (1972)

„Mě zajímají jenom zločiny. Tresty se mě netýkají...“Italské kriminálky 60. a 70. let nebo-li „poliziotteschi filmy“ disponují obvykle zajímavým a hutným společensko-kritickým obrazem doby, policie, justice či svědectvím o organizovaném zločinu. Avšak u většiny z nich, které jsem doposud viděl, jsem se nedokázal zbavit silné pachuti, která na mě z nich sálá a kterou vedle uřvané a uchu zcela nelahodící italštiny zde sesilňovala snůška samých nesympatických postav na všech stranách zákona. To včetně neustále rozhněvaného komisaře, který nejspíš měl představovat kladného hrdinu, ale ani přes odvážné morální postoje v jeho boji s větrnými mýlny jsem si k němu nedokázal po celý čas pořádně vybudovat sympatie a v pravou chvíli s ním soucitit. Pak už možná ani tolik nepřekvapí, když se posléze z jediného sympatického policisty (toho v důchodu) vyklubal ještě větší hajzl, než všichni ostatní. Částečně tuhle pachuť a pro mě osobně i nezáživné herce dokázala vedle oné výpovědné hodnoty zachránit i atmosféra, svižně podaný děj a ústřední hudební motiv, díky čemuž mě Stenův neobvyklý filmový příspěvek mimo komediální žánr dokázal udržet po většinu času v tom správném napětí.[70%]

Režisér většinou ztřeštěných komedií si odskočil k jinému žánru a lze si jen povzdechnout, že to byla jen ojedinělá výjimka.   Brutální, nekompromisní a sžíravě realistické poliziotteschi, v němž exceluje Enrico Maria Salerno. Jeho charisma by mu tu mohla závidět i leckterá esa staré poctivé francouzské kriminální školy. Ale nenechte se mýlit, nejsme ve vesměs apolitické filmové Francii sedmdesátých let, tady se pohybujeme po "olověné" Itálii stíhané politickými nepokoji, teroristickými útoky a střety ultrapravice a ultralevice.  Kriminalita bují a díky slabým politikům a bezzubé soudní moci se grázlům dostává větší právní ochrany než zbytku společnosti. V tomhle marastu se pak není čemu divit, že na výsluní se derou mnohem nebezpečnější organizace, propagující jednoduchý princip vendety, oko za oko, zub za zub, soudů netřeba. Komisař Bertone se však proti této nebezpečné myšlence staví jako poslední bašta spravedlnosti a zdravého rozumu. Steno si nijak nebere servítky a ukazuje realitu tehdejší Itálie bez jakýchkoliv příkras, což ostatně do nejlepších kusů žánru neodmyslitelně patří, nebojí se ani velmi krutých scén,  při nichž stydne krev v žilách a přesto nepůsobí samoúčelně, ale jen dotváří onen nesmlouvavý obraz rozvrácené společnosti.  Bezútěšný závěr pak  stírá i poslední slzu naděje.  Dokonale hnusných pět.

Opravdu hnusný film o společnosti prolezlé červy skrz na skrz. Policie má svázané ruce, a tak zločinnost bují ve všech patrech prohnilého státu. Zločinci jsou pouštěni na svobodu, policie je vláčena tiskem, prokurátoři si myjí ruce a podsvětí se tiše směje. I když tady jde o víc, než jen o římské podsvětí. Samozvanci berou zákon do vlastních rukou. Jejich hlavním cílem je však zpochybnit stávající společenské zřízení, ukázat, že demokracie je slabá a nedokáže si se zločinem sama poradit. Vše spěje k mrazivému a očekávanému konci. Doporučuji nečíst zdejší obsah, jelikož ti, co berou spravedlnost do vlastních pařátů, jsou po dlouho dobu pro diváka obestřeni tajemstvím.

A vedel som, ze som este cosi zabudol okomentovat, nuz tak aj par slov k La Polizia Ringrazia, po nassky Policie Dekuje. Krasny filmarsky pohlad do rastucej kriminalnej sceny v Rime, kde policia sice so zlocinom bojuje, ale vdaka schopnym advokatom sa zlocinec dostane coskloro na slobodu - a su zase tam, kde zacali. Taxsa par policajnych vyssich kadrov rozhodne zalozit komando trestajuce zlocin a vzali spravodlivost do vlastnych ruk. Prva polka je len rozjazdova, buduju sa nielen vztahy, ale hlvne je potreban an pochopenie deja. O herecke vykony tu ani tak nejde, skor v druhej polke - ako klasicke polizzioteschi - nechybaju autonahanacky, akcnejsie sceny. Za normalizacie casto vysielany film, lebo u komancov zobrazoval prehnily skorumpovany kapitalizmus, a to sa ceskoslovenskemu rezimu hodilo : 75 %

„Už nastavují zrcadlo?“ Ano, i Italové nastavovali zrcadlo. Neschopné soudnictví, bezzubé zákony, bezmocná policie, nic nechápající a nezodpovědní novináři, zločin na každém rohu a v každé denní době a mezi tím jen hrstka čestných. Jedním z nich je komisař Bertone, který se snaží najít dvojnásobného vraha. Trochu mu to kazí skupina samozvaných katů, která čistí Řím. Film se sice zdá být předobrazem mnohem známějšíhoMagnum Forces drsným Clintem „Harry“ Eastwoodem, podle všeho ale spíše řeší vlastní italské problémy. Ty se týkaly nejen zločinnosti, ale i některých nepříjemných otázek italské politiky a politiků, předobrazem onoho obžalovávání vysokých politiků z pokusů o fašistický puč je tzv.golpe Borghese, po odhalení zahrané do autu a nakonec nevyřešené. Jenže právě tady je malý zádrhelek filmu, protože tyto události dnes nikomu nic neřeknou asi ani v Itálii, natožpak mimo ní. Takže jsme zase u nastavování zrcadla. To je docela působivé ve scénách jako byla projížďka autobusem po „pamětihodnostech“ Říma, ale selhává právě v nedostatečném odhalování politické špíny. Z jednotlivých scén lze vyzvednout popravu na březích Tibery za úsvitu nebo dostatečně brutální smrt unesené dívky. K tísnivé atmosféře přispívá i hudba. I směřování příběhu směrem k nevyhnutelné tragedii není úplně přímočaré, byť závěrečný „twist“ dnes překvapí málokoho. Naopak herecké výkony, snad až na Salerna v roli komisaře Bertoneho, jsou jen průměrné a film jako celek působí jen jako dobře odvedené řemeslo.