Bílý Bim, Černé Ucho (1977)

Chtěl jsem nějakou odechovku, ale dostalo se mi více. Nádherný příběh o psovi, kterému odvezou pána do nemocnice. Skoro tříhodinový film rozdělený do dvou dílů. Kromě toho lze vidět i rýpnutí či pochvala ruské společnosti. Pátou hvězdu jsem přidal za závěr. Po všech těch dobrodružstvích jsem čekal lehce sentimentální konec, ale byl to závěr, který diváka drsně rozseká.

Snímků o nejlepším příteli člověka, tedy o psu, je natočeno již ohromné množství, ale žádný nedosahuje tak silné lásky a náklonnosti jeden k druhému, jako tento dnes již klasický ruský snímek, rozdělený do dvou dílů v celovečerní stopáži. O to víc šokuje závěr celého příběhu, který není přetvářkou, ale skutečnou ryzí realitou dějící se i dnes. A je to hodně bolestivý konec. Celý příběh se dotýká obou stran barikády lidských charakterů. Někdo má pochopení a vůli pomoci, někdo je plný nenávisti se snahou neustále škodit. Moralizační aspekt je dán hodně výrazně, takže v každé generaci se může mnoho lidí i poznat. Natočeno je to podle stejnojmenného příběhu od Gavriila Troyepolskyho a celý dějový koncept vypovídá o fenomenální oddanosti psa ke svému majiteli dotýkající se odvahy a loajality. Zajímavostí je, že před natáčením herec Vjačeslav Tichonov se psem použitého ve filmu skutečně často chodil, takže si na něj opravdu zvykl, tudíž jeho přístup a věrnost ve filmu je autentický. O to více ke psovi přilne i divák. Děj příběhu obsahuje nemalý počet emočních scén, což obzvlášť na milovníky psů zapůsobí. Snímek měl v kinech ohromný úspěch a dokonce byl nominován Oscara. V Karlových Varech na MFF byl režisér Stanislav Rostockij oceněný velkou cenou poroty, tedy Křišťálovým globusem. K tomu již není co více dodat.

Jednoduchý příběh o přátelství mezi psem a člověkem v Sovětském svazu v sedmdesátých letech minulého století. To je zkrácený popis tohoto snímku. Možná je pro někoho moc dlouhý, ale pro mě byl překvapivě silný a vzal jsem si z něj poměrně hodně. Bílý Bim, Černé ucho je totiž neobvykle otevřený ruský film. Nenaleznete v něm žádnou propagandu, ani žádnou politickou agitku. Jednoduše zobrazuje obyčejný život a občas zabrblání na politiku. Nebo spíš na společnost a zlé, hloupé a závistivé lidi, kteří žijí všude na světě. Krásně vystupují i myšlenky na souznění s přírodou. Příroda je krásná a je jí potřeba. Pro někoho může být tou nadějí, která vede člověka dál. Nejkrásnější a nejsilnější okamžiky filmu jsou právě ty beze slov. Záběry nádherné krajiny, pozorování dobrodružství Bílého Bima, pohledy do očí lidí bez dialogu,… Kam se hrabou podobné pozdější filmy z běžné produkce (Lassie, Psí poslání, apod.)? Bílý Bim je s přehledem strčí do kapsy.

Filmu nemožno uprieť príjemnú atmosféru a pekné posolstvo o ochrane živých tvorov a prístupe k nim. Ak by ostal taký, aký je na začiatku, teda iba ako vzťah staršieho človek a psa, ktorého nikto nechcel a "lovecké" prechádzky po lese, nemal by som námietok a film si užil. Lenže postupom času sklzáva do rozbrojov medzi "dobrými" a "zlými" ľuďmi a dialógy, ktoré z týchto rozbrojov vznikajú, sú nasilu úsmevné až veletrápne. Aj to chovanie "uvedomelých a aktívnych" sovietskych občanov - to nalinkovanie, ako sa má sovietsky občan chovať - smerovalo viac k rodinnému žánru než k dráme. Nečakaný záver ale sčasti napravuje slabšie veci v príbehu a prikláňa sa späť k dobre natočenému začiatku. Je dojímavý, smutný a pritom veľmi krásny. Filmárska práca s učenlivým setrom je príkladná, v tom som nemal žiadne obavy. Sovieti v nej mali bohaté skúsenosti. Akurát mi vadili vmontovávané psie zvuky, kde bolo jasne vidno, že ich ten pes nevydával. Akoby pes musel (na spôsob ľudí) reagovať vrčením a zavíjaním na všetko, čo sa vôkol neho deje. Aj keď to nie je výnimka, podobne to bohužiaľ robia vo väčšine filmov.

V dětství mě film minul, dnes na mě z něho crčí triviální dojímavost a prvoplánová didaktičnost, v nichž se utápí dobré úmysly; satira ve středoproudém sovětském umění je kapitola sama pro sebe.
(Uvědomělost na poli výchovy osvědčil i pitomec, který v dabingu a podtitulcích na DVD oslovení jednoho válečného veterána druhým "soudruhu" cenzuroval na korektní "příteli".)