Baron Prášil (1961)

V Karlu Zemanovi ožilo něco z divotvůrce Mélièse a není divu, že se oba pustili do látky o příběhu snílka a krále výmyslů barona Prášila, postavy z románové soustavy anekdot založené na vyprávění skutečného šlechtice, barona Hieronyma von Münchhausena, který si rád svá dobrodružství z tažení proti Turkům přibásnil. Karel Zeman, který operoval na vrcholu soudobých trikových možností, Prášilův příběh otevírá v současnosti. Snílek Toník se coby astronaut vydává na Měsíc, a je to pro něj cesta do minulosti, ne do budoucna. Potkává zde pozůstatky slavných lunárních výprav evropské literatury, raketu vyslanou Julesem Vernem, širák odhazujícího Cyrana z Bergeracu, autora Cesty na Měsíc, a samozřejmé slavného p(r)outníka Barona Prášila. 
Toník i Baron Prášil jsou oba snílci – Baron Toníka opakovaně nazývá „fantastou“ –  ten první však svou představivost převádí do techniky, zatímco ten druhý prostě ohýbá překážející realitu jako trny růže. Jeho přesedávka na dělových koulích je vrcholem komické imaginace.Zemanova mizanscéna kombinuje živé herce s kresleným pozadím, viditelnými divadelními kulisami, stop motion animací a výraznou monochromatikou, výtvarnou stylizací pak inspirovaly rytiny Gustava Dorého, slavného ilustrátora Dantovy Božské komedie. Toto spolu s jedinečným humorem plným slovních hříček a přítomností dvou českých hereckých Pánů, Kopeckého s Werichem, dělá ze Zemanova Prášila jedinečnou, nestárnoucí podívanou.Více v knizeEncyklopedie sci-fi filmu.

Astronaut Toník přistane na Měsíci a narazí tam na společnost slavných literárních hrdinů a fantastů Cyrana z Bergeracu, postavy z románu Julese Verna Cesta na Měsíc a barona Prášila. Baron Prášil jej okamžitě bere pod svá křídla a rozhodne se mu ukázat „skutečný svět“ svými legendárními dobrodružstvími. Společně se vydají na cestu zpět na Zemi a během ní prožijí řadu slavných baronových příběhů jako plavbu v útrobách obrovské velryby, let na dělové kouli, jízdu na mořském koníkovi pod vodou, dobrodružství u sultána v Turecku, exotické země a další fantasmagorie. Do příběhu se zároveň prolíná romantická linka, Toník se zamiluje do krásné princezny Bianky, do které se zhlédne i sám baron. Mezi baronem a Toníkem tak vzniká lehké soupeření (starý fantasta vs. moderní racionální snílek). Film je oslavou fantazie, bájné lhavosti a imaginace. Baron Prášil je tu zobrazen jako charismatický, neuvěřitelně sebevědomý vypravěč, jehož příběhy jsou tak dokonalé, že se stávají skutečností. Poselství filmu je asi postavit proti sobě svět racionality (vědy) vs svět fantasie, romantiky. Měsíc (a svět) nepatří jen vědcům a kosmonautům, ale také básníkům, snílkům a milencům.

Do velké míry za to zřejmě může předloha, ale celý Baron Prášil působil, jako by někdo na drogách měl šílený sen, který by kdosi velice otravným způsobem přenesl na filmové plátno, a protože si nebyl výsledkem jistý, přeplnil raději dílo přehršlí nadbytečných efektů a animací. Smysl a konzistenci byste zde hledali opravdu těžko. Ani se nedivím hercům, že v této změti prakticky nevěděli, co hrát, a působili vesměs roboticky.„Mesdames, Messieurs, please. … Buďte mi vděčen, že vás toho taškáře zbavím!“

Vidím na tom genialitu Miloše Kopeckého, ale už ne geniality Karla Zemana, protože pozdější animované a poloanimované filmy jako Na kometě a Pohádky tisíce a jedné noci mě zaujaly víc. Tohle pochopitelně platí, jen když se film srovnává s absolutní špičkou, z větší části reprezentovanou právě filmy Karla Zemana. Cokoliv co vzniká dneska, smázne Baron Prášil s naprostým přehledem. A to navzdory svému více než šedesátiletému věku.

Vizuálně působivé, ale dějově jako by se tu Karel Zeman hledal, a ne a ne se najít a ze všech režisérových filmů, které jsem doposud viděl, na mě působí asi nejroztěkanějším dojmem. Nečekal jsem, že po 16 letech, kdy jsem tento počin viděl naposledy, nechám stejné hodnocení a věřil jsem, že jej budu zvedat, ale evidentně jsem si už v době dospívání uvědomoval, že tady zkrátka forma vysoce vítězí nad obsahem, což není úplně ideální. Spousta herců je tu jinak výtečných i v malých rolích (např. R. Hrušínský v miniroli sultána), naopak si ale nejsem jist volbou Jany Brejchové do role krásné princezny a Rudolf Jelínek se mi zdál takový nemastný neslaný. Možná, že se ve světě jedná o jeden z našich nejoceňovanějších a nejváženějších filmů, ale moje srdce zatím úspěšně míjí. Přesto po formální stránce není co vytknout a dalšímu zhlédnutí v budoucnu se jistě bránit nebudu.