Bajkonur, Země (2018)

Zčásti dokument, zčásti poutavá atmosféra. Záměry režiséra Andrey Soriniho jsou chvályhodné, ale provedení je až příliš jednoduché. U takového projektu musí být kamera a hudba naprosto dokonalé. Bohužel film působil dost genericky a odvozeně, takže sledování bylo docela otravné.
Sorini cestuje do Kazachstánu, kde nacházíme jedno z prvních odpalovacích míst pro vesmírné rakety, které kdy byly postaveny. Právě zde první rakety Sputnik opustily Zemi a vydaly se hledat neprobádaná území. Je to dokument, který zkoumá ztracenou slávu uprostřed pusté krajiny a zároveň hledá lidi, kteří zůstali pozadu.
Je zde velmi málo dialogů nebo vysvětlujícího textu, místo toho se Sorini zapíše a nechává obrazy mluvit samy za sebe. Je to jistě příjemný přístup, ale bezduché rámování a předvídatelný soundtrack nemají zamýšlený efekt. Prvních 15 minut bylo docela poutavých, zbytek dokumentu se ukázal jako docela dřina.

V dokumentu se toho řeklo asi tolik, jako já v hodinách matematiky na střední. Dlouhé záběry, v tomto střihu, diváka seznámí s atmosférou blízkého okolí kosmodromu. Mluví místní, pohledy na hrající si děti v rozpadajícím se domu, mají tíživou atmosféru. Dokument sází na pocity, vyobrazuje beze slov okolí, snaží se poukázat i na kontrasty - "zábava" v baru, která je v kontrastu s venkovním poklidem. Ačkoliv bych dodal, že ona zábava byla hrozná, a že v baru bylo podobné mrtvo jako v celé oblasti, pořád je to kontrast. Pomalé životní tempo Bajkonuru může vyvolávat existenciální otázky - proč tam lidé žijí, mají vůbec nějakou reálnou šanci se dostat dál? Nebo je mentalita drží na místě? Ano, pocítil jsem zvláštní, až úzkostný pocit z prostředí, kde se zastavil čas v roce 1969, ale asi jsem čekal více než emoce. Od dokumentu jsem čekal i slova o tom, jak místo funguje. Čekal jsem záběry z budov, které smrtelník jen tak neuvidí. Škoda, dokument mohl ukázat více.

Velmi zajímavý dokument natočený stylem, případně působící tak, jako by do bajkonurské oblasti snad přistáli dokumentaristé z jiné planety a začali nahrávat, co vidí a co je fascinuje. Beze slov. Film totiž nemá žádný komentář, vypráví hlavně obrazem a soustředí se na krajinu, na stavby, na různé sochy a monumenty, na samotný kosmodrom i jeho široké okolí snímané v dlouhých, působivých záběrech. Pokud někdo mluví, jsou to výhradně místní - děti, pamětníci, vědec, jakési zvuky chvíli vyluzují i hrozní karaoke zpěváci. O to víc si pak člověk váží návratu do toho magického pouštního ticha, které občas narušují startující rakety.