Artifact (2012)

Jared Leto je pán a to dokazuje aj tento dokument. Jeho dokumentácia súboja s veternými mlynmi, o nevýhodných zmluvách a podobne. Predsa len aby 30 second to Mars, zaplatilo 30 milionov, nie je to trochu priveľa? Hudobný priemyseľ je často zradný. Pre mňa, ako osobu, čo do toho nevidí, mi poskytol zrozumieteľný insiderský pohľad, na to, ako fungujú hudobné vydavateľstvá a aj iné spoločnosti. Aké majú nevýhodné podmienky. Niektoré scény sú silné, v iných vie napriek komplikovanej situácii pobaviť. A zároveň to človeka znechutí, keď si uvedomí, že ako to funguje, asi sa už opakujem. Treba vidieť. Pre rozšírenie obzorov minimálne.

Kdo mě zná delší dobu ví, že 30 second to mars a bratři Letovi s Tomem Miličevičem jsou moje srdcovka už pěknou řádku let. Jasně, Jared pořád vede i jako hezkej chlap (je to nefér umět zpívat, hrát, režírovat a v 50 vypadat na 30), ale Artifact je dokument, který by možná měli vidět i jiní lidé, než fanoušci 30stm. Ono to je totiž o tom, že i zpěváci a hudebníci jsou především lidi a o businessu, kterej je někdy pěkná špína. Spoustu fanoušků tehdy žilo v tom, že si kapela dává oddech a oni přitom řešili takový s prominutím s*ačky, aby se vlastně díky tomu že hrají nezadlužili na x let. 
30stm rozhodně není kapela pro každého, někteří je nazývají kapelou pro náctileté. Pro mě je to srdcová záležitost, protože je poslouchám od 15 - což je už vlastně 17 let (ano, stárnu společně s nima) a žádná kapela mě neovlivnila v životě tak moc. 
V tomhle snímku jsou navíc velkým přínosem rozhovory s Chestrem Bennigtonem, nebo Serj Tankianem, kteří Jareda v jeho smýšlení podpořili. Chester už tady teda nevypadá úplně nejlíp.. 
Podívat se na tenhle film po 13 letech bylo skvělé, protože svět se mění, ale my zůstáváme. A co budem, na Letovi se prostě dobře kouká. 10/10

Okej, příště už se asi nebudu dívat na dokumenty o hudbě, která mě přinejlepším vůbec nezajímá a přinejhorším se mi během jejího poslechu otevírá kudla v kapse. Nicméně chtěla jsem si vytvořit alespoň mírnou představu o tom, co je Jared Leto za člověka/autora, neboť mi přijde fascinující, jak je jeho výraz absolutně prázdný navzdory tomu, že prakticky v každé písničce projde celou škálou od uvzdychaného "prožívání" do emocionálního řvaní. No a za dojem jedné velké totální prázdnoty za těma jeho vytřeštěnýma očima jsem se moc neposunula. Je to taková hudba jak do reklamy na Coca Colu, kde hlavní dějová linka naznačuje, že všichni mladí krásní lidé na světě jsou spojeni tím, že pijí stejnou značku v cukru rozpuštěné kyseliny fosforečné. Jo a jinak korporace ničí naše duše a dělají z nich prázdné schránky, to se myslím kluci snažili říct. A navzdory všemu, co jsem napsala, mi ho bylo chvíli i líto, jak se tam tak krčil v koutku a bál se, že kvůli právníkům nebude moct vydávat svoje písničky. Jenže na druhou stranu, když to svoje dílo potom popisuje, tak je zřejmé, že nějaký mesiášský komplex určitě má a že jsem si ten narcisismus, co z něj čiší, nevymyslela. ("Chci vytvořit něco, co bude žít navěky", what the fuck Jarede, tak nedělej pseudorock pro týnejdžry.) A to jsem ještě zapomněla zmínit, že to je vlastně obyčejné home video, a že doufám, že nemá dojem, že vytvořil komplexní filmové dílo. P.S.: Body language Chestera Benningtona v jeho příspěvcích byla vážně děsivá, takhle nějak musí vypadat zosobněný stres.

Ano, patřim k těm, co si ještě v dnešní době staromódně kupuji CD a hrdě se k tomu hlasím, po shlednutí tohoto dokumentu ještě víc. Přesto z něj mám rozporuplnné pocity. Zajisté jsem si rozšířila obzory, protože jsem nikdy nepřemýšlela, vlastně mě to ani nenapadlo, jaký postoj zaujímají muzikanti k nahrávacím společnostem a jak se tyto společnosti chovají. Dále oceňuji přesah Artifactu, protože takový bordel panuje kdevšady a v umělecké branži se zajisté nejedná o problém jen v oblasti hudby. Ale tak nějak... nemůžu se zbavit pocitu, že je to zase snaha ukázat, jací jsou vlastně oni hrozní chudáci (oni myšleno ve smyslu umělci obecně), kterým křivdí celý svět a vlastně si za desítky let svojí kariéry nevydělají ani dolar. Je to skutečně až tak? Rozhodně to stojí za zamyšlení pro všechny, kdo mají představu, že se zpěváci válí v penězích, protože prodají pár lístků na koncert, ale přecejen... 30STM znám a spolouchám již 10 let, ale za poslední dobu jsem na ně kvůli jistým věcem taky trochu zanevřela a možná jim tedy křivdím. Taky v tomto dokumentu Jared nezapře své herectví a smysl pro drama, zajímalo by mě, které scény jsou opravdu autentické, což podle mě celému projektu škodí. Ráda bych však věřila, že ta bezelstnost, dobrota a smutek byly upřímné. Rozhodně ale musel mít odvahu s něčím takovým přijít a snaha poukázat na tento problém za pomoci dalších svých kolegů (např. Chester Benningtom, Serj Tankian, Amanda Palmer...) se cení. V dokumentu o "soudním sporu" s gigantickou nrahrávací společností se prolíná nahrávání desky This Is War, která v podstatě vznikla doma v obyváku. Každopádně už vždycky, když budu tuto desku poslouchat, budu si ji zasazovat do určitého kontextu, a i když už znám každé její slovo a tón, bude mi dávat trochu jiný smysl, význam a budu ji chápat jako celek plný emocí, které vím, odkud pramenily. A je hodně zajímavé poznat kapelu i z trochu jiné stránky, pro mě až trochu šok, protože dodnes jsem je takto vůbec neznala. Obávám, že na své si tedy přijdou zejména fanoušci této trojky a proto mě trochu mrzí, že se na to nemůžu podívat jako "nezaujatý" divák. PS: někteří tu psali, že je Jared Leto arogantní, namyšlený a narcistický. Samozřejmě to nebudu nikomu vyvracet, nemohu ho soudit, protože ho ve skutečnosti neznám a možná je to i pravda, taky mi na něm některé věci vadí. Ale schválně jsem se teď podívala na některá živá vystoupení 30STM a nedá se mu upřít to, že do hudby dává vše, žije pro ni a je pevně přesvědčen o tom, co dělá, víc než jsem kdy viděla u jiných interpretů. Je to vidět i v tom dokumentu a to žádné herectví není.

Dokumentární film o hudební skupině 30 seconds to Mars zachycuje komerční stránku umělecké činnosti. Frontman skupiny Jared Leto a jeho bratr Shannon ve chvíli, kdy začali natáčet svou třetí desku, zjistili, jak nevýhodnou smlouvu podepsali. Skupina odehrála bezpočet koncertů po celém světě, zapsala se do Guinessovy knihy rekordů pro největší počet odehraných koncertů během jednoho turné (133), po návratu její aktéři zjistili, že vlastně ještě dluží nahrávací společnosti 2,7 miliónů USD. Začali řešit tento nevyvážený vztah, chtěli změnu, situace se zkomplikovala, až je jejich nahrávací společnost zažalovala o 30 milión USD. O částku, která i v jejich představách znamenala vesmír. Ten boj trval přes rok, film zachycuje momenty beznaděje i vzteku, názory odborníků, právníků i samotných hudebníků. 30 seconds to Mars nakonec natočili album This is war, což celkem vypovídá o situaci. Nakonec se k řešení dospělo, ale otázka, zda je vůbec možné skloubit umění a business, zůstává.