Arrebato (1979)

Cena ministerstva kultúry za rok 1979. farby výborné, aj ked filmár je tak trochu bledý, tak trochu bledý. Modré tony tajomný hlavný hrdina hovoriaci tvrdým šeptavým hlasom, pohľad na námestie zhora, krv padajúca  na zviazaný balík filmu. Veľmi zaujímavé a tajomné prvé 2 minúty. José je zanietený, tvrdohlavý režisér, ktorý laškuje o natáčaní scény upírky v rakve s kameramanom, ktorý v scéne nevidí toľko umenia, čo on. Vo výťahu hrá sám pre seba scénu, čo by povedal dotieravému domovníkovi. Po návrate do bytu sa na nás usmievajú ružové tóny a mŕtvolná frajerka Anna. On sám si ide kokaín a heroín, na čo naučil aj ju, ako môžeme vidieť vo flashbackoch súvisiacich s Pedrom, mladým chalanom z dediny, ktorý si Josého vybral ako režiséra, ktorý mu porozumie. Pedro je bratranec Josého buď bývalej, alebo kamarátky Marty, ktorý rozpoznal, že José sa niečom ide a svojím nerd dotieravým štýlom plným okamžitého zaujatia sa dostal do Josého pozoronosti, kedy ho požiadal o drogu, ukázal mu zberateľské kartičky v albume a po tomto súžití mu premietol som film, čo je natočenie prírody a domu zvonku bez nejakého viditeľného súvisu. A ten aj v samotnom príbehu chýba. Kde je pointa a prečo jej hľadanie trvá tak dlho? Je Pedro upír? Ide objaviť zmysel života, ktorý pochopí len José? Čo sa s ním stalo? José sa stihne dvakrát pohádať s Annou, kým uvidíme Pedrov najnovší film, ktorý mu poslal na začiatku filmu. Forma je dobrá, farby sú krásne, postavy sú žijúce a zaujímavé, aj keď lepší by im bol asi seriál, tam by sme ich motivácie mohli chápať lepšie. Prvá hodina tak vyzerá ako sympatické béčko bez záujmu o to, aby divák pochopil, o čom vlastne je. Alebo to má byť práve ono? Záhada sa síce trochu prehlbuje, no samozvaný šok prichádza až v posledných scénach, takže divák, ktorý očakáva napätie od začiatku do konca, môže film pokojne nazvať podvodom. Ponúka ale ale ako takú kvalitnú drámu.

Z Arrebato som mal dojem, že Zulueta bral atmosféru Movidy príliš vážne. Sexuálna neviazanosť, užívanie drog, punkáčska surovosť, pop-artová symbolika – všetko sú to motívy, ktoré sa dajú nájsť aj v Almodóvarových "moviďáckych" debutoch, no Almodóvar je rozpustilejší, baví sa, revoltuje a neberie sa príliš vážne, o čom svedčí aj využívanie prvku absurdity, alebo čierneho humoru. Ostatne, niečo také Almodóvar priniesol aj do Arrebato vo svojom hysterickom postsynchróne postavy Glorie, ale inak to odľahčenie u Zuluetu chýba. Postavy nie sú neviazané, skôr vnútorne rozvrátené. Primárne ide o kontrast medzi dvomi filmármi – režisérom B-čkových hororov Josém, ktorému dochádza inšpirácia a amatérskym kameramanom Pedrom. Pedro filmami definuje svoju existenciu, zažíva prostredníctvom nich akési stavy hypnózy, ktoré, spolu s jeho postupujúcou obsesiou a abstinenčnými príznakmi, hraničia so stavom šialenstva. Pedrova posadnutosť hľadaním zázračného tvorivého dotyku končí vo výslednom a nebezpečnom ovládnutí tvorcu jeho dielom a následným splynutím oboch do jedného – niečoho všemocného, čo dokáže vplývať a pokúšať aj ostatných...

Nepřliš dobrá nálada + špatný výkon v kulečníku + celý den pošmourno a deštivo + tisícová pokuta za překročení povolené rychlosti (63 km) + nevyžádaná a nežádoucí návštěva + Arrebato = nějak to nešlo dohromady, tohle ne. Druhá půlka rychloposuv (4x) a pak raději do postele; samozřejmě mizerný spánek.

Film, který se dlouho neohřál ve španělských kinech a zájem o něj neprojevil ani žádný z větších festivalů a přesto film, z něhož se stal kult a emblematické dílo madridské movidy. Film natočený lidmi bez představy o tom, jak se filmy točí a kolik stojí a přesto vypadající mnohem profesionálněji a méně lacině než cokoli od začínajícího Almódovara (čili – braková estetika nebyla pro undergroundové španělské filmaře jediným východiskem). Stejně jako jiné kulty, také Arrebato ztrácí v době, kdy je i ten nejobskurnější kinematografický počin vcelku snadno dostupný, stěžejní díl své podmanivosti. Přesto tahle netradiční upířina o pohlcující moci živých obrázků a jiných závislostech dokáže zaujmout i nezasvěceného diváka, který nemusel mnoho let čekat, až TEN film uvidí. V pofrankistické kinematografii velmi oblíbený motiv návratu do minulosti zde získal krajně subjektivizovanou formu. Trochu nesnesitelnou (do obrazu pořád někdo kecá), ale znepokojivě upozorňující na snadnou přepsatelnost dřívějších událostí. Zatímco Josého flashbacky ukazují, co se událo, v přítomnosti nahraný komentář jeho přítele zasazuje věci do souvislostí, spojuje přítomné s minulým. Protagonistovi se nabízí možnost činící tolik svůdnými právě filmy – možnost částečného převzetí cizí perspektivy. Filmy zároveň, společně s drogami, znásobují hrdinovo zakoušení reality. Vidí a cítí víc, dotýká se nesmrtelnosti, ale skutečné lidské existenci se vzdaluje. Sugestivní finále s hořkosladkou odměnou pro Josého i pro diváka chtivého naplnění žánrových konvencí, vyjadřuje ambivalentní postavení španělských umělců, kteří zrušením cenzury (rok 1977) nabyli nikým neomezované svobody, jejíž důsledky pro ně byly často zničující. Arrebato, vydatně napájené avantgardními toky, nenabízí návod, jak se v otevřeném kinematografickém moři neutopit. Už jenom skutečnost, že byl film dokončen a že dokáže diváka přes svou narativní prázdnotu a rozvláčnost pohltit, lze však brát za důkaz, že plavat se v něm rychle naučili i dosavadní neplavci. Ti pošetilejší a šílenější z nich. 75%

Arrebato dle slovníku v překladu znamená ZÁCHVAT (hněvu apod.). Film je to rozporuplný, nejasný ale skrze efekty útočící na smysly originální a působivý. (70%).