Ad Astra: Osudová mise (2019)

Film je intimním psychologickým dramatem o vztahu otce a syna. Hlavní hrdina Roy McBride se vydává na cestu na okraj sluneční soustavy k Neptunu, aby našel svého otce, ale ve skutečnosti konfrontuje vlastní emoce, trauma z absence otce a svou emoční odtažitost, která ničí i jeho vlastní vztahy. Dále film zkoumá samotu a izolaci člověka – jak ve vesmíru, tak v běžném životě. Ukazuje, že i ta nejvzdálenější vesmírná expedice je vlastně cestou do vlastního nitra a že extrémní ambice a touha po „větším smyslu“ (hledání mimozemského života) mohou vést k destrukci sebe i ostatních.Další důležitou myšlenkou je hledání smyslu existence: film naznačuje, že odpovědi na otázky „Jsme ve vesmíru sami?“ nebo „Jaký je náš účel?“ nakonec neleží v nekonečném vesmíru, ale v lidských vztazích, emocích a přijetí obyčejného života tady na Zemi. Celkově je to melancholická meditace o tom, že skutečné „dobytí vesmíru“ není o vzdálených planetách, ale o schopnosti navázat opravdové spojení s druhými lidmi.

Brad: "Čože? Sandra si spravila vesmírnu odyseu Gravity, kde sa všetko na začiatku poserie a tráví čas vo vesmíre v samote a beznádeji? Ja chcem tiež!" Vizuálne krásne, Brad je vyslaný za svojim strateným otcom, aby zabránil katastrofe, cestuje prvou triedou na mesiac a odtiaľ letí na Mars, je napadnutý pirátmi a agresívnym primátom, zažíva parádne dobrodružstvo a zdieľa to s nami svojimi vnútornými monológmi. Tak prečo som sa väčšinu času nudil? Na vine bude asi spackaná réžia, ale nápad je to nevídaný, určite nie zlý, len je to taká pomalá uspávanka.

Docela zklamání. Vizuálně to je absolutně bez chybičky a vše tu dává smysl. Naháněčka na měsíci ve stylu šíleného Maxe je highlight celého filmu. No a zbytek, docela plochá a nezajímavá nuda. Celé to je strašně moc chladné a ubíhá to ještě pomaleji, skoro žádné zapamatovatelné postavy a příběh taky žádná sláva. 6/10

I přestože se tento snímek řadí k těm pomalejším, mě osobně velmi uchvátil svou atmosférou a filmařinou celkově. Z některých záběrů naskakuje husí kůže, zvlášť vzhledem k tomu, že tato fikce není příliš daleko od reality, jak sám film napovídá, odehrává se blízké budoucnosti. Je to jeden z těch filmů, který vás nutí přemýšlet nad světem v měřítku pro nás jako jednotlivce absolutně nepochpitelném.

Ad Astra není klasické sci-fi o objevech, technologiích a záchraně světa, ale tichá, soustředěná cesta do nitra člověka, který celý život potlačoval emoce ve jménu výkonu, disciplíny a odkazu svého otce. James Gray bere kulisy vesmíru jen jako zvětšovací sklo – čím dál se hrdina dostává od Země, tím blíž je nucen jít sám k sobě.
 
Brad Pitt tu podává jeden z nejpřesnějších minimalistických výkonů kariéry. Jeho Roy McBride není hrdina v hollywoodském smyslu, ale funkční nástroj, člověk vychovaný k dokonalé kontrole, který se postupně rozpadá zevnitř. Vnitřní monology nejsou berličkou, ale klíčem k pochopení emocionálně „znecitlivělého“ muže, jenž se sebou mluví stejně chladně jako s palubním počítačem.
 
Vizuálně je film absolutní špička. Hoyte van Hoytema dává vesmíru fyzickou váhu, ticho a majestát, který nepůsobí romanticky, ale spíš existenciálně tíživě. Každá planeta, každá stanice i každý detail skafandru slouží náladě izolace a odcizení. Akční scény (Měsíc, opice, nouzové situace) nejsou samoúčelné – fungují jako narušení meditativního rytmu, připomínka chaosu v jinak sterilním světě.
 
Příběh o otci a synovi je záměrně jednoduchý, až archetypální. Síla Ad Astra není v překvapivých zvratech, ale v postupném bourání mýtu hrdinství, vědecké posedlosti a mužské emoční uzavřenosti. Film říká jasně: honba za velkými cíli, pokud je poháněná egem a útěkem před vztahy, končí prázdnotou.
 
Závěr není bombastický – a právě v tom je jeho síla. Ad Astra nekřičí, netlačí na emoce, nesnaží se být „novou Vesmírnou odyseou“. Je to komorní, intelektuální a klidně až chladné sci-fi drama, které funguje tehdy, když přijmete jeho tempo a jeho záměr.
 
Není to film pro každého. Ale pro diváka, který hledá sci-fi jako prostředek k reflexi lidské samoty, identity a potřeby blízkosti, jde o mimořádně silný a dospělý zážitek.