A co třeba Adolf? (2018)

Francouzskou verzi jsem neviděl, nemůžu srovnat ... Německá verze má název Der Vorname (= křestní jméno), což mi přijde elegantnější než humpolácký český titul "A co třeba Adolf?". Je to vtipná podívaná, která navíc otevírá společensky potřebná témata a neklouže po povrchu. Herecká sestava je osvědčená a představitelé se skvěle doplňuji v konverzačních přestřelkách. Stálice německých televizních programů.

Němci nemají zrovna pověst veselých šprýmařů a tento film to dosvědčuje. Už jsem viděla různé variace „hry na pravdu“ mezi partičkou dlouholetých přátel. Obvykle je roznětkou půjčení si mobilu a pročtení cizích zpráv. Zde stačí nápad pojmenovat potomka jménem, které se nejenom v Německu pohybuje na spodní příčce popularity jmen pro novorozence. Roznětka pak způsobí výbuch v doposud jasně zažitých vztazích, když se ukáže, že ne všechno je takové, jak se jeví. Jenomže… Jenomže zatímco třeba italská verze byla strhující, zraňující a svým způsobem ironicky vtipná, německé podání je těžkopádné. Odhalené lži, dlouhodobě zakrývané, nejsou nijak přelomové. Spíš jsou to nepříjemné trapasy, které dotyčného trochu zostudí a mezi přáteli by zůstaly zdrojem letité neméně trapné legrace. Zde se z malicherných prohřešků dělají fatální selhání, která by snad mohla způsobit i výbuch Slunce. Natož dlouholetých přátelství, která se však ukážou povážlivě vachrlatá. Jde o zfilmované divadelní představení, které je toporné a nenápadité. SHRNUTÍ: Nakonec největší legrace byla přece jen ta epizoda s Adolfem.

Originální francouzskou verzi jsem viděl před několika lety a moc si z toho už nepamatuju, ale skoro bych řek, že tahle německá předělávka mě možná bavila víc. Přišla mi taková kousavější a údernější. Jinak já ty německý herce neznám, ale opravdu mě pobavil Christoph Maria Herbst v roli levičáckýho profesora. Ten byl dokonalej. Jinak je vhodná znalost němčiny, protože občas je to do češtiny v podstatě nepřeložitelný. U slov jako je třeba geil nebo anders/Anders je problém to výstižně přeložit do češtiny, takže český titulky nedávaj smysl.

Německá verze je stejně báječná jako francouzskýoriginál, s obdobně povedenou hereckou sestavou a zanedbatelnými změnami ve scénáři. Největším rozdílem, pro příběh i zábavnost nepodstatným, je strožší interiér obýváku, ve kterém se všechno odehrává. A sušší úvod s poslíčkem pizzy. Povahou postav je ale “němec” českému divákovi možná bližší než exotičtější “francouz” z roku 2012.

Němci a jejich vlna komedií posledních let mě nepřestávají překvapovat a bavit. Udivuje mě jejich schopnost utahovat si ze sebe samých, že umí vybrat velmi dobrá témata na rozbor a že film jako takový prostě funguje. Že jde původně o divadelní hru je znát, film se přeci jen odehrává v jednom domě. Nejde o bláznivou střelu, ale o úsměvnou příjemnou podívanou s inteligentním humorem a fajn hereckým obsazením, ztvárňující zajímavé, až karikaturní postavy. Za mě spokojenost. PS. vážně by mě zajímalo, kde Fitz získal elixír mládí, protože (už podruhé) si říkám, že tomuhle v té době 44 letému herci musí být kolem třicítky. Amerika má holt Rudda, Reich zas Fitze.