42. ulice (1933)

V roku 1933 bol zvuk vo filme stále relatívnou novinkou, čo v Hollywoode viedlo k zlatej ére muzikálov. Patrí k nim aj dieloLloyda Bacona42nd Street, ktoré je ale viac pohľadom na prípravu a nácvik muzikálu na Broadwayi, než muzikálom ako takým. Od toho sa odvíja aj príbeh o herečkách, hercoch a tvorcoch, ktorí sa usilujú dosiahnuť úspech nielen predstavením, ale tiež v rámci svojich individuálnych kariér. Baconova snímka však diváka výraznejším spôsobom nenadchne. Ide totiž o pomerne nevýrazné dobové dielo, ktoré síce dokáže tlmočiť svoju myšlienku, ale realizáciou ako takou - či už z hľadiska príbehu, hereckých výkonov, ale aj muzikálových čísel (ktorých je na muzikál relatívne málo) - veľa neponúka. Vo svojej podstate nejde o zlú alebo zle natočenú snímku, čo jej ale kvalitatívne ubližuje, je celková plochosť a nevýraznosť. Vo filme sa takpovediac "niet čoho chytiť", takže divák ho síce sleduje, ale máločo na neho dokáže urobiť dojem. Jedinými plusmi sú autentická dobová atmosféra a výprava (zábery z New Yorku, kostýmy, automobily) a záverečné hudobné vystúpenie (jedno z málo, ktoré možno označiť za naozaj muzikálové).42nd Streetviac-menej sklamáva, aj keď by nemuselo. Stačilo by, keby k nemu tvorcovia pristúpili aspoň o kúsok inak. Viac hudby? Lepšia práca s postavami? Ktovie, čo by fungovalo. To, čo je jasné, je, že v takejto podobe to veľmi nefunguje.

Jeden z mnoha filmů o tom, jak se dělá muzikál na Broadwayi, ale tentokrát bez výrazných postav a skvělého čísla. Technicky je všechno dokonalé, tanec, zpěv, pohled do zákulisí, přesto postavy nemají hloubku, jsou to jen figurky, které se podle potřeby prohazují, aby vytvořily zdání dramatu. 42. ulice rozhodně není špatný film, ale v soudobé produkci nijak nevyniká a např. Footlight Parade nabízí mnohem propracovanější čísla i postavy.

Propagační megaklip nemocného světa, hotového naplnit se vitamínem A a ubavit se k smrti. Korunuje ho závěrečný Berkeleyho krasohled - proměna tuny (nebo dvou?) živého ženského masa v abstraktní obrazce, upomínající na tvorbu M. C. Eschera i pozdějších opartistů. V těch dodnes jedinečných choreografických sestavách prý autor zúročil své zkušenosti z první světové války, v níž velel dělostřeleckému oddílu a řídil přehlídky.

"Když továrna na sny sama sní, přichází na svět muzikál". Snímek, díky kterému se začnu více zajímat o americký filmový muzikál třicátých let. Znám pár filmů s dvojicí Ginger a Fred, jsou roztomilé, krásně naivní a pohladí vás po duši. Pro "Čtyřicátou druhou ulici" platí totéž, ale díky přispění Busbyho Berkeleyho zde navíc máme opravdu grandiózní finále, které i po devadesáti letech bere dech. Když si to srovnám třeba s tehdejším standardem české výroby (mimo Gustava Machatého), tak je ten rozdíl opravdu neuvěřitelný. Vřele doporučuji všem romantikům.

Muzikálová komedie, která není nijak zvlášť vtipná. Jejím vrcholem je velkolepý divadelní muzikál, který během celého filmu zkouší divadelní společnost. Závěrečné muzikálové číslo trvá asi 15 minut, ale bohužel je to jen takový mišmaš pěveckých a tanečních čísel, která nedávají nějaký extra smysl, i když jsou docela výpravná a zdařile natočená. Snímek vznikl ještě před vydáním osudného filmového kodexu, takže si tu užijeme plno záběrů na armádu obnažených nohou divadelních tanečnic anebo třeba v písničce spojení "sexy ladies", což jinak moc ve filmech s této doby není.