Vražedné pobřeží (1991)

Havaj evokující tóny úvodní znělky dají vzpomenout na nedostižné bratry Tesaříky a zlaté devadesátky. Tam v dáli pod stínem palmy s rukou svírající drink Piña Colady ve vydlabaném kokosovém ořechu, odpočívá Nick Slaughter. Soukromý sklivec a milovník plážových poběhlic. Spalující pohled a stylový účes ala "Saegal". Zpoza rozepnuté pestrobarevné košile ční do prostoru pěstěná medvědí hruď a na chodidlech parkují nic neřešící žabky. Pod záštitou rozpáleného dopoledního slunka si Nick ve vlnách ležérním kraulem mapuje zločinecké území a podél pláže sonduje vystavené zboží pod slunečníky, jako aligátor číhající na žíznivé stádo antilop. A zatímco on, pod anonymní střechou z bambusu zhotovené chýše venčí své reprodukční vybavení, tak jeho emancipovaná sexy parťačka v nevětraném kanclu věnuje úsilí nekonečnému papírování. Avšak v případě nutnosti, Nick bez váhání odhazuje ukulele, startuje svůj džíp a dokazuje, že i jiné části jeho těla disponují úctyhodnou tvrdostí. Především tedy stylový pravý hák a ocelové koleno, kterým čechrá žaludky padouchů. Vybledlá vzpomínka na best of 90' a současně vzdálený osten závisti, který se ozval vždy, když jsem se jako kluk v otrhaných teplácích plahočil podél místního rybníka a smutně sledoval vyvalené, odkvetlé hospodyně ve špatně padnoucích plavkách.

Soukromý detektiv v barevné košili s detašovaným pracovištěm v baru na pláži na Havaji s nudnou rezatou Watsonem. Devadesátkovému divákovi stačilo málo - pár holek v bikinách, moře, sluníčko, jeden džíp a něco málo průměrného tv krimi. Začalo to znělkou, kterou si člověk zapamatoval a končilo s pocitem " už aby byly prázdniny".

Mojí důvěřivostí otřásly tři věci. Pátrání po yetim ve Studiu Kamarád, objevení kouzla filmového střihu a hořké zjištění že Vražedné pobřeží je kanadský seriál. Kanadskou kinematografii jsem se naučil uznávat, ale dodnes jsem nepřenesl přes srdce, že ten bytostně americký seriál je kompletně stylizovaný. Děkuju alespoň za Carolyn Dunn a za fantastickou znělku.

V dětství to pro mě byl symbol exotiky a prázdninové bezstarostnosti. Po mnoha letech jsem se k seriálu vrátil a světe div se, je to o dost jiné, než jak jsem si to pamatoval: 1. Exotická a prázdninově bezstarostná je hlavně famózní úvodní písnička, zbytek dobrodružství Nicka a spol. je tak televizně unylý, jak jen kanadský seriál ze začátku 90. let může být, a zjevně doplácí na lacinou mexicko-izraelsko-jihoafrickou výpravu. 2. Nick Slaughter se narozdíl od mého dalšího hrdiny z té doby, Rena Rainese, vůbec neumí prát a skoro od každého dostane na budku. 3. Služeb Nickovy detektivní agentury využívají výhradně sexbomby, obvykle s postranními úmysly a za účelem špehování dalších sexbomb, jež obvykle také mají postranní úmysly. 4. Nick není hloupý, ale má nikoli nulový nýbrž negativní pud sebezáchovy a s oblibou se pouští do krkolomných aktivit s mizivou šancí na přežití, načež je obvykle zmlácen/otráven/zastřelen gorilou či účetním nějaké sexbomby, ale pokaždé nakonec zázračně vyvázne bez úhony. 5. Nejsmutnější je, že dnes by něco takového nemohlo vzniknout nejenom v kanadské produkci, ale ani nikde jinde: v každém druhém záběru holky v bikinách (a kluci ve speedech), Nickovy oplzlé pohledy na kolemjdoucí sexbomby a jeho interakce s klientkami-sexbombami, kde v podstatě každý dialog je současně flirtem. A to je v mých očích nakonec to, co z celé té exotiky a prázdninové bezstarostnosti přetrvalo, coby připomínka svobodnějších, hravějších a paradoxně dospělejších časů před tím, než Západ bůhvíproč zaplavila nová vlna amerického puritánského třeštění.

Seriál pro pamětníky. :) Většina diváků se asi shodne v tom, že nejlepšími atributy této oddechovky jsou moře, pláže, luxusní hotely, domy, dobové bary a krásní, mladí lidé. Je to taková Pobřežní hlídka s detektivními zápletkami. Výhodou této rekreační zábavy jsou vtipné hlášky, které nejsou prostoduché, což se o seriálu samotném říci nedá. Tropical Heat byl jedním z prvních polistopadových zahraničních seriálů, které jsem jako náctiletá viděla. V té době mi přišel moderní, s moderními interiéry, včetně in oblečení ženských postav a hlavně s exotickým prostředím, na které jsem nebyla zvyklá. Z nostalgie a kvůli autentickému kouzlu 90. let si dávám seriál do oblíbených. Ač jsem nikdy úplně všechny díly neviděla. Po čase se totiž nápady stále recyklují, hláškující detektiv a hlavně holkař Nick Slaughter, který po celou dobu seriálu nemá vážný vztah, postupně ztrácí svůj pověstný humor. Náměty jsou sice podobné, ale už nemají ten správný drive. Zhruba v polovině seriálu už začínají být některé epizody úmorné jako to tropické vedro. Detektiva se specifickým, někdy poněkud laxnějším přístupem ke své práci a hlavně k finanční stránce věci hrál Rob Stewart, jemuž tato role přinesla slávu. Díky ní se i seznámil se svojí manželkou. Dokonce bydlí na jednom místě, kde se seriál natáčel. Pro herce to byla osudová role, před ní byl jistou dobu nezaměstnaným povalečem, marně hledající správné zaměstnání. No, nyní se má podstatně lépe. Konec dobrý, všechno dobré. :) Tropical Heat je prostě takové sluníčkové. :)