Šin Tennis no ódži-sama (2012)

Kdo neviděl původní anime, tak bude asi ztracen, protože na scéně je spousta postav a žádná není představená a jste tedy rovnou hozeni do děje. Bohužel většina epizod je jen jeden zápas za druhým, což by tak ani nevadilo kdyby tam byl nějaký pořádný příběh okolo a vysvětlili nějaký věci. Celý to působí trochu prázdně a nekompletně. Ale jako rozšíření původního Prince to je ucházející a chtělo by to víc epizod. 60%(14.11.2013)

Původní sérii Prince of Tennis jsem neviděl, takže budu dost možná obviněn z nedostatku vhledu, ale snad jde o obvinění liché, neboť se hodlám zabývat kritikou prvků, které jsou na znalosti předchozího princového dění nezávislé. Ve skutečném tenisovém světě taky při aktuálním zápase houby záleží na tom, co jste hráli za zápasy minulý rok. A o tenis tady běží především. +++++ No, tenis... Kdyby jakýkoliv fanoušek bílého sportu viděl skutečný zápas snímaný tímto způsobem, neskutečně by trpěl. Detail na podávajícího. Vstupujeme do jeho hlavy, v níž se nám ukáže, jak moc touží vyhrát, jak zrovna na tomto zápase mu děsně záleží. Možná předevede nějaké silácké gesto, možná nasadí sveřepý výraz s cílem znejistět protivníka. Nadhazuje, ale my často vidíme jen záběr na jeho obličej, pak zvuk odpalu a detail na svištící míček, přičemž není vidět, kam to sviští. Servis. Selešová by zahýkala nějaký neartikulovatelný zvuk, ale zdejší hrdina pronese třeba: "Magnum!" což je vznešený název pro jeho speciální techniku, již léta piloval. Staticky snímaným publikem se nese obdivný šum a zasvěcené řeči. Než míček dopadne, padnou nejméně 3 věty. Míček se odráží poblíž soupeře, kterého si jej prohlédnout v detailu, celku, polocelku i americkém plánu, nicméně jeho pozice na kurtu je většinou nejasná. Někdy míček odpálí a někdy zase ne. V obou případech jen občas tušíme, kterým směrem pálil a zda tam někde stojí soupeř. Jak se soupeř pohyboval po svém odpalu netušíme nikdy. +++++ Představte si fotbalový zápas, v němž neustále vidíte míč, teoreticky tedy to podstatné, ale ze vzdálenosti dvou metrů. Čas od času spatříte mihnout se bílou čáru a teprve z toho, jestli se kope roh, hází aut, pokračuje ve hře nebo rozehrává ze středu poznáte, co se vlastně stalo. Prince of tennis předvádí totéž v bledětenisovém. Užít si dík němu tenis je nemožné. +++++ On se v něm vlastně ani nehraje, protože zákony mechaniky v tomto světě neplatí. Tenis, v němž se tu zápasí, spadá do kategorie nadpřirozených jevů. Ani se nedá rozhodnout, která speciální technika je silnější. Jeden prostě vyhraje a ty se s tím diváku nějak srovnej. V jistém ohledu se to podobá bojovým šónen, jenže průběh tenisového zápasu limituje variabiltu na posloupnost: speciální technika, speciální technika, speciální technika, speciální technika, bod. +++++ Během zápasu se nám zprostředkovávájí různé, omluvte mě, primitivní pocity. Radost ze hry. Touha vyhrát. Frustrace. Únava. Sebedůvera. Odhodlání. Nejistota. Obdiv. Po zápasu následuje zdvořilostní chlapáctví či nesportovní pohrdání. Radost z vítězství. Zklamání. Obvykle hystericky nebo přehrávaně. +++++ O animaci, kresbě, hudbě či výkonech seiyuu nemá smysl hovořit, jsou všechny tak zoufale standardní, až si jeden myslí, že to natáčí roboti. Postav je tisíce a nemají v podstatě žádnou osobnost, jen image, pózu a styl hry. Končím po čtvrtém díle.(26.01.2012)