Zvířata (2022)

Po dvou kruciálních životních zkušenostech z našich víc-nic, vím, že nejlepší soused je žádný soused, nebo v extrémnější verzi mrtvý soused, hlavně, když to nejsem já. A teď k filmu. Hezky se pracuje s dramatizací děje, jak se ten vzduch mezi náplavou a jedinými pravověrnými stává nedýchatelným, obžaloba z “brilantní´ práce místní policie, výborně napsaný dialog generačního souboje matky s dcerou, zde navíc sycený tou blízkostí ohrožení.  Celkově chválím věrohodnost celého filmo-dramatu. Nesnáším uměle vykonstruované konflikty. A to ve Zvířatech opravdu nehrozí. A co s takovou situací v reálném světě? Balíme krám a jede se, kamkoliv, hlavně pryč! A že jsou chlapi snílci? Tak proto jsme se snad narodili.

Po prvé je to vtip, po druhé - urážka. [...] Ty chceš takhle žít? Já teda rozhodně ne. // Můžeš přivést koně k vodě, ale nepřinutíš ho, aby pil. Ani když máš volskou sílu. // První tři minuty a ve mně všechno křičelo a znovu: čas 1:28 a dále - záběry a situace se shodují, totožná pointa, stejný pocit a dušnost - viz:„Autoritářský charakter má zalíbení v takových podmínkách, které omezují lidskousvobodu, miluje stav podřízenosti osudu.“ (Erich Fromm;Strach ze svobody)  -ST- P.S.: Hlavní hrdinkou jeOlga(ryzí člověk), nikolivAntoine. - "Zůstaneme tu opuštěné. Jak se k sobě tedy budeme chovat..?"

Rozhodně to ničím nepřekvapilo, ale to byl možná záměr téhle táhlé "artovky", stejně jako absence happyendu a vlastně i endu... Je skutečně veliká otázka, nakolik byla hlavní hrdinka (ošklivější babu už nemohli sehnat?) opravdu hrdinka, nebo psychoška, jejíž práh soudnosti se blíží nule; stejně jako dva zlí bratři, jejichž motivace byly (krom toho detailu, že zabíjeli) v podstatě podobné. A kdoví, kdyby to mělo více dílů, jestli by se naše "Démétér" taky nesnížila ke snižování počtu obyvatel té rázovité obce.

Poslední dech, poslední chrapot a potom už jen smrt… Metafora obrazu krocení koní - zpomalené záběry hned na začátku filmu - režisér se snaží hledat klíč k pochopení… Vše je zde ponecháno osobnímu skrytému významu zážitku diváka jak podvědomě tak i vědomě stylem obrazů filmového jazyka. Toto je poklad umění hledání vlastní fantazie tvořivosti ducha mého já umělec obdařený viděnou skutečnosti, avšak konečný umělecký výtvor se liší automaticky od reality…
Film As Bestas je skutečnými událostmi pouze inspirován a v klíčových bodech se od nich výrazně liší.
Ve skutečnosti šlo o nizozemského osadníka Martin Verfondern, který žil se svou ženou v galicijské vesnici Santoalla. Po letech sporů se sousední rodinou byl v roce 2010 zastřelen brokovnicí jedním ze sousedů. Druhý bratr následně pomohl skrýt tělo a stopy zločinu. Ostatky byly nalezeny až po několika letech.  
Ve filmu je naopak obětí Francouz Antoine a pachatelé ho zabijí udušením v lese. Tato scéna je dramatickou fikcí vytvořenou pro film a zároveň hlavním symbolickým bodem pro diváka…
Pokud vás zajímá skutečný případ, doporučuje se dokument Santoalla, který zachycuje autentické záběry, výpovědi účastníků a okolnosti vraždy mnohem věrněji než film.  
Mimochodem, jedna věc zůstala ve filmu zachována téměř přesně: vdova po zavražděném muži se skutečně rozhodla ve vesnici zůstat i po jeho smrti, což režiséra Rodrigo Sorogoyen na celém případu velmi zaujalo. Jedná se tak o klasickou oběť odevzdáš se celý sám sobě, neustoupíš a tím dochází k vykoupení všeho zla…
Ano. Hlavní hrdina Antoine ve filmu As Bestas skutečně zemře udušením. Na konci první části filmu ho bratři Xan a Lorenzo Anta dostihnou v lese a po potyčce ho usmrtí. Antoine předtím stihne ukrýt videokameru, aby zaznamenal, co se děje.  
Jeho tělo ale není nalezeno hned. Ve filmu následuje časový skok přibližně o jeden rok. Antoineova manželka Olga nepřestává pátrat po tom, co se stalo. Když později objeví jeho ukrytou kameru, policie znovu prohledá oblast, a nakonec jsou nalezeny Antoineovy ostatky. Film končí poté, co je jeho tělo lokalizováno a zdá se, že pachatelé budou postaveni před spravedlnost.  
Jedná se zde o filmový skvost zážitku života jako něco velmi křehkého a zároveň tak bohatého na krásu žití uprostřed divoké přírody… Obraz nahého těla hlavního hrdiny Antoine plného mužnosti jak se koupá v řece.

Podobná témata často sklouzávají do jednostranného zobrazení, tomu se Rodrigo Sorogoyen vyhýbá a nešetří ani Antoina, kterému rozhodně nechybí plány, ale také naivita. Třeba opravu prázdných domů by z jedné farmy těžko finančně utáhl a pokud by opravdu pokračoval sám, trvala by dlouhé roky. Oproti Xanovi alespoň ty plány má, měl by je i Xan, kdyby se mu chtělo změnit život nevyzpytatelného alkoholika. Jejich rozhovor při pozvání na lahev je výborný, tam se právě odhalí možné pravdy na obou stranách. Což logicky neobhájí chování Xana, který jednoduše odmítá vše nové a jakoukoliv inteligenci. To potvrdí hned několik děsivých scén, třeba noční silnice, nebo procházka lesem, závěr dějové gradace, ve který jsem postupně přestal věřit a přesto. Druhá část se více věnuje Olze, jejímu vztahu s dcerou a přesvědčení, že Antoinovi plány musí alespoň částečně vyjít. Je tu však i cesta za spravedlností. I tato část postupně strhne.