Guy Ritchie: Pouto (2023)

Zjevení kinematografie posledních led. Čistý, silný, chlapský válečný biják s nejuvěřitelným "vibe". Guy Ritchie drží vše mistrovsky v rukou bez jediného klopýtnutí. A ten soundtrack! Tradičně skvělý Gyllenhaal, ale co předvádí Dar Salim je z jiného světa... K tomuhle filmu se budu pravidelně vracet.

Pri prvom pozretí (zhruba pred rokom) som mal pocit, že ide len o "ďalší vojnový film“ - nejak extra ma to neoslovilo, ale po druhom pozretí (včera večer) som zmenil názor (a teda aj hodnotenie...). Guy Ritchie tu nerobí klasickú akciu – ide skôr o komorný príbeh dvoch mužov, ktorí sa ocitnú v situácii, kde ide o život, lojalitu a sľub, ktorý nemožno porušiť. 
Film má pomalší rozbeh, ale keď sa to rozbehne, drží to pozornosť až do konca. Jake Gyllenhaal je výborný – nie teatrálny, ale presný. Dar Salim je prekvapenie filmu: pokojný, dôstojný, presvedčivý. A celé to funguje najmä preto, že to nie je prehnané, ale uveriteľné.
Výsledok je silnejší, než som čakal. Silné, poctivé, dobre zahrané. A áno – druhýkrát to funguje ešte lepšie.

Z hlediska řemesla a filmové řeči se nic zásadního snímku vytknout nedá. Pouto patří k tomu výrazně lepšímu, co se Ritchiemu v poslední dekádě dostalo pod ruku. Jde o přímočarý válečný film s jednoduchým morálním dilematem a nekomplikovanými chlapskými charaktery, které se nebojí rizika a nepohodlí. Zároveň jde ale o film snímaný optikou příslušníka západní civilizace, který si nepřipouští, jak Západ křehne a reziví, jak je stále dýchavičnější, rozmazlenější a neúspěšnější. Jak jeho do sebe zahleděnost brání vnímat realitu a nutí opakovat tytéž chyby. Pokud se nějaký vývoz hodnot do zemí třetího světa v posledních dekádách daří, je to výhradně úspěch popkultury a Hollywoodu, nikoliv politiky a vojenských štábů. Zahraniční intervence končí se železnou pravidelností debaklem, maličký Katar má v rozvojových zemích větší váhu, než celá Evropská unie. Pouto je typ filmu, kde vojáci západní armády neohroženě po desítkách kosí zaostalé a neschopné nepřátele a u kterého si zavzpomínáte na akční střílečky s pneumatickými hrdiny z 80. a 90. let. Celkový dojem: 75%.

Ano! Ritchire by měl válečné/vojenské filmy dělat častěji, jelikož mu napětí a akce jdou prostě skvěle a vůbec nepotřebuje šokovat brutalitou. Pouto je ale navíc převážně citlivé a silné drama o morálních hodnotách a splácení dluhů, ze kterého jde skoro mráz po zádech. Staví na skutečném podkladu nedávné (částečně pořád přetrvávající) situace na blízkém východě, což je vcelku ožehavé téma - a to Ritchie využívá ke sdělení! Nadále je ale Pouto umělecký film vysokých kvalit - ne jen silně podložená střílečka, obsahuje skvělou atmosféru (i díky zajímavému super soundtracku) a hlavní dvojrole je velmi přesvědčivá! A Jake Gyllenhaal je už v armádě zkušený... už jeho třetí vojařina. Silných, fascinujících a napnutých k prasknutí 5/5!

Film se měl jmenovat spíš - Guy Ritchie: Hlavy plné prachu. Čemu se tady tleská, proboha?! Válečnému dramatu v PG-13? Arabáči tam v přestřelkách umírají střelami do těla + očividnými HEADSHOTY a ani kapka krve? To jsou nějací duchové, že se jim z hlav jen práší? Koho to tady oblbuješ, Guyi? Arabáč střelí do kulometčíka na Pick-upu RPGčkem, auto vybuchne a je celé v plamenech a za kulometem není žádné ohořelé tělo, není tam prostě vůbec nic, protože jak už řekl Nicholas Cage ve Skále - tělo se může jen tak vypařit. To už jsme ale někde u Teletubbies. Vojáci strašně vážné ksichty, krčí se za něčím, špinaví, ve stresu, jakože jim jde o život, ale střílejí airsoftkama. Působí to stejně stupidně, jako když by jste točili automobilovou honičku, při které auta jedou rychlostí 5 km/h. Točíme film podle skutečné události, ale z hlav se nám práší a těla po RPGéčku mizí.Jak mám brát ten film vážně, když on ty přestřelky vážně nebere?Mě to uráží! Vždyť se do toho nejde vůbec vcítit, protože každý  prášící Arabáč vám bolestivě přimomíná, že je to jen film. Je to už na bázi malých děcek pobíhajících po venku s plastovýma pistolkama a dělajících: "A-A-A-A-A". Pochopím to ještě u komedií jako je Red. Komedie je univerzální žánr a nechcete přece potenciální diváky všech kategorií odrazovat od návštěvy kina a horšit si tak skóre z tržeb, ale jaký přesně smysl to má u válečného filmu? Já jsem zapomněl, na takový žánr se vám chtějí do kina hrnout ve velkém davy maminek, co vozí kočárky, to dá rozum přece. Budou kojit a do toho koukat na to jak se střílí Arabáči s Amíkama a to by je přece rozhodilo, tak se bude prášit od hlav a těla mizet. A vlastně i ty typy diváků, kteří přímo vyhledávají válečný žánr a vědí na co jdou a co očekávat, tak i ti by měli při pohledu na reálné přestřelky doživotní trauma. Nejspíš by je to tak vydeptalo, že by doma vzali devítku a pořádně zaprášili místnost. Jiní by zvolili skok pod vlak, kde by zmizeli. Vůbec se nedivím, jak se v Americe stává, že malé děcko najde doma zbraň a zastřelí nechtěně svého otce. Nejspíš očekává, že se taťkovi jen zapráší od hlavy. Co se týče filmu, je to úplně obyčejná rutina (akce i zbytek), Ritchie je jeden z nejpřeceňovanějších režisérů. Když nemám koule na to, dát do vážného filmu s přestřelkami krev, tak takový žánr prostě nedělám, ne? P.S: Škoda, že žádná z postav neřekla nějakou hlášku typu:"Vyprášíme těm Arabům kožich" - dostalo by to totiž velice trefný rozměr.