Znásilnění pod kůží (2021)

Nikterak speciální, přesto dokument skutečně činí něco, co mi u některých dokumentů chybí - popisuje svědectví poškozených a vyjádření odborníků. Což samozřejmě vede k tomu, že většinu času jen sledujeme protagonistky, jak mluví o svých zážitcích - naštěstí nenahraných - a v průběhu je prostřih na pár zahraných fabulovaných scének, ale asi mi to přijde autentičtější a hodnotnější než sledovat, jak se tvůrci dokumentu zoufale snaží neherce přimět hrát a předstírat, že autenticky ukazují svoje životy. (Paralelně k dnešní diskuzi o argotu mě napadá, že se autenticita ztrácí v momentě, kdy se objeví na kameře.) Obsahem není dokument nutně speciální, jednoduše tři ženy vypovídají o svých zkušenostech se znásilněním, nicméně samotná skutečnost, jak přehlížené (a nevysvětlitelně bagatelizované) toto téma stále v Česku je, vypovídá o důležitosti vypovídat i o bohužel tak časté věci, jako je znásilnění. Zvlášť pak cením závěrečný komentář k soudnímu vnímání znásilnění v Česku, kdy se odsouzený predátor dostal cca po dvou letech (tuším) z basy, což je bizár, protože hej, kdyby někdo vraždil, tak ho asi po dvou letech nepouštím (ale po třiadvaceti letech na amnestii od prezidenta republiky s podmínkou, že paneJiří). (Brutální přirovnání tomu dává jeden z odborníků v dokumentu, který popisuje zvrácenou anekdotu, že policie k tomu přihlíží méně, protože po ubodání se objeví nové díry, zatímco při znásilnění se využijí ty, co tam už byly, což je šílené, ale dovedu si představit, že v otupělých kriminalistických kruzích se toto traduje.) Bavil jsem se dnes na kafi s profesorkou U.G., která jednak komentovala, že soudní situace ve vztahu ke znásilnění je na Slovinsku obdobná a že soudcům často chybí empatie k oběti (což film též tematizuje svědectvím sportovkyně, že musela to samé říct před policajty a při soudních řízeních, jako by se chtěli ujistit, že si nevymýšlí), zatímco v mnohem progresivnějším a k ženám (a i sexuálním menšinám) citlivějším Španělsku (nemluvíme-li o nostalgických vidlácích s touhou po časech, kdy chlap byl macho a vybíral si ženy dle gusta) jsou soudci, jež se profesně specializují jen na téma zneužívání, respektive pohlavním zneužití (violencia de género?). Zatímco v Česku žijí ještě někteří soudci ve středověku, a i přes zákonnou povinnost se ve své profesi celoživotně vzdělávat nijak nepřipouští vážnost skutečnosti. A budiž - i já si jako tvrdě vychovaný necitlivý muž dlouho neuvědomoval ve svém dospívání vážnost sexuálního zneužívání, byl to jakýsi vzdálený mýtus, jehož důsledky ani průběh jsem si nedovedl plně uvědomit... načež jsem se začal s ženami bavit i o vážnějších věcech a v současnosti se to mně blízké osoby velmi dotýká - což ve mně o to víc probouzí hořkost vůči bagatelizujícímu systému, který nedovoluje oběti se projevit. I proto relativně průměrný dokument hodnotím nadprůměrně a soudcům mile doporučuji - pokud se stále nebavíte s ženami (což nevadí, divili byste se, kolik mužů to bohužel nedělá). tak si aspoň pusťte tento dokument. Něco se naučíte.

Publicistický produkt, ktorý sa snaží o akúsi ,,osvetu" v téme znásilnenie a zneužívanie, čo je v podstate vždy dobre, keďže o podobných javoch, ktoré sú z nejakého neznámeho dôvodu v spoločnosti stále tabu sa hovorí naozaj málo, a často len tak, nenápadne a medzi riadkami. Ako dokument je to klasický zlepenec výpovedí obetí, vstupov odborníkov, a potom vlastne nič nehovoriacich záberov chodenia, pohľadov do diaľky, sedenia, atď., čo je už na môj vkus trošku žánrovo a režisérky prekonané, ale ok. Čo mi ale skoro vypálilo zrak a nemohla som od toho po celý čas odtrhnúť pozornosť bola (ako tu uz niekto v komentároch spomenul) opačne otočená diakritika, t.j. čiarky nad písmenami, tam si naozaj nedokážem vysvetliť, aký dojem mala táto grafická ,,hříčka" vyvolať.
Inak ma celkom prekvapila samotná výpovedná hodnota dokumentu, kedy skoro viac emócií vyvolajú postoje a názory odborníkov či učiteľa sebaobrany ako samotných poškodených, ktorých výpovede sú veľmi chladné, vecné, skoro až objektívne (tým nechcem povedať, že som očakávala veľa sĺz a nariekania, len ma to celkom zaujalo, čo očividne predovšetkým čas dokáže s obeťou urobiť, že už ju ani samotný popis osudnej udalosti nerozhodí.) Celkové hodnotenie je ale obyčajné, dokument sa ponáša na ,,klasicky" dobre spracované dokumenty z dielne ČT a nijak nevybočuje, spracováva síce silnú tématiku a odkazuje aj na snahu po zmene v legislatívnom systéme, no nie je ničím, čo by si divák nutne chcel v budúcnosti pozrieť znova.

Jsem moc ráda, že se toto téma více otevírá a upozorňuje na nedostatky v systému. Obdivuji všechny tři ženy, že v dokumentu vystoupily a byly ochotné na kameru sdílet svou zkušenost. Co se týče zpracování v rámci dokumentu, dokázala bych si ale představit zdařilejší. Místy docela rušivá hudba, grafika (na ty obrácené čárky nad písmeny jsem se třeba nemohla vůbec dívat), nepřirozeně přirozené setkání a "pokec" hlavních aktérek v závěru, prvoplánové vycpávkové záběry, jak někdo někam jde, usedá, vstává... Zase bych ale třeba ocenila, že si tvůrci pozvali odborníky z vícero souvisejících oborů (i když ti toho podle mého mohli sdělit trochu více, kdyby se např. trochu natáhla stopáž). Těžko se mi tahle věc procentuálně hodnotí, protože, jak jsem zmínila na začátku, je opravdu důležité řešené téma "zvedat" a i tenhle dokument k tomu určitě přispěje svou troškou, takže je dobré, že vznikl. Čekala jsem ale (hlavně z pohledu formy) prostě asi trochu více. 60 %.

Přestože všechna fakta, která v dokumentu padla, z teorie znám, příběhy skutečných přeživších mě hluboce zasáhly. Silné.

video bonusy jsou zajímavější a přínosnější než vlastní dokument