Z rovnováhy (1988)

Já jsem rozpolcen. Tohle pozdní giallo totiž sleduje osudy svého českého a anglického distribučního názvu, kdy kvalita filmových složek zásadně kolísá a rovnováha se nedostavuje. Originální a působivé momenty střídají ty amatérské či dokonce nudné, například York je v hlavní roli ucházející, ale Pleasencův inspektor je někdy až směšná karikatura. Přesto všechno ale stojí za vidění, právě i pro fanoušky žánru, kterým toho kromě několika pěkně zpracovaných trademarků gialla (většina vražd) nabízí nové a originální momenty (obrácená práce s pointou) nebo určité milníky (v podstatě rozloučení se s legendární Edwige Fenech).

Vizuálne ošumelé, neskoré giallo, z čias, kedy už bola talianska žánrová kinematografia irelevantná, hoc si to ešte nechcela priznať. Donald Pleansence tu bezostyšne hrá Loomisa, Michael York je kolosálne otrasný a jediným osviežením je štyridsať ročná no stále čarovná Edwige Fenech vo svojej viac menej poslednej veľkej role.

Ruggero Deodato sa nezúčastnil hlavnej giallo vlny, ktorá zaplavila talianske kiná v rokoch 1970 až 1975 a práve preto bol pre mňa istým prekvapením tento jeho počin z roku 1988, kedy už dávno odznela aj druhá, tzv. postgiallo vlna z rokov 1981 - 1985. Jeho meno sa v sedemdesiatich rokoch ako keby strácalo v záplave známejších talianskych režisérov, aby prvýkrát na seba výraznejšie upozornil v roku 1977 titulom Ultimo mondo cannibale a hlavne navždy zažiaril rokom 1980, kedy bol uvedený jeho exploitation "rape and revenge "House on the Edge of the Park" a hlavne superkultový Cannibal Holocaust. Preto to posledné, čo som mohol od neho očakávať bola pozoruhodná kombinácia žánrov horor, psychologická dráma s prvkami gialla, teda všetko to, čo predstavuje Un delitto poco comune. Vďaka pomerne inteligentnému scenáru s nečiernobielymi postavami si film po celú dobu udržuje rovnaké tempo, podporené viacerými vydarenými hereckými výkonmi a solídnym hereckým obsadením v čele s Michaelom Yorkom a starnúcou, ale stále aktraktívnou giallo kráľovnou Edwige Fenech. Takmer štyridsať minút sledujeme prakticky klasické giallo, ktorého pravidlá sú síce vzápätí tvrdo narušené, čo v tomto prípade vôbec nevadí. Tento žáner totiž aj naďalej silne evokuje typicky taliansky nápaditá kamera a viaceré režisérske nápady. Vďaka tomu, že Deodato tu nebol viazaný pravidlami žiadneho žánru, mohol som sledovať výborne vykreslený rozpad osobnosti hlavného hrdinu. Z toho však vyplynul aj fakt, že ma čakal viac-menej predvídateľný koniec a na rozdiel od iných talianskych diel staršej éry ma dosť nudila nezaujímavá hudba.

Psychologický vývoj hlavní postavy je nepřesvědčivý a Donaldův policista je těžkopádný, stejně jako celý příběh, který stojí na zajímavém nápadu, ale zkrátka nefunguje tak jak by měl a mohl fungovat. Ruggero je geniální režisér, ale tohle dílko je čistě rutinní záležitost na jedno podívání, která ničím nepřekvapí a absolutně postrádá atmosféru, což jsou dvě věci, které jsou pro podobné filmy důležité. Musím vyzdvihnout parádní výkon Michaela Yorka a pár zajímavých nápadů. Ruggero má na víc.

Nechcem nijako urážať tu ostatné, intelektuálne podané komentáre, ale z môjho diváckeho hľadiska mi pripadá tento snímok len ako jedna z desiatok podobných kriminálok talianskej drsnej školy. A to ich mám zhliadnutých habadej. Ešte tak ten neotrelý námet si zaslúži pochvalu, ale ako celok film nudí.