Měl jsi odejít (2020)

V skratke. Na jedno pozretie. Myslela som si, že to bude mať prepracovanejší scenár. To je dievčatko je roztomilé. Prikladám vtip ako spoiler. 
Žena má doma milenca, keď v tom sa nečakane vráti domov manžel. Žena v panike zopne ruky k nebesiam a modlí sa: „Panebože, sprav zázrak, nech ho manžel nenájde, sľubujem, že sa polepším!“ Otvorí sa nebo a ozve sa hlas: „Dobre, bude ako chceš, ale za tri roky ťa povolám k sebe... utopíš sa.“ Žena súhlasí: „Dobre, hlavne nech ho teraz nenájde.“ Všetko prebehne hladko. Žena sa poľaká, tri roky sa nekúpe, iba sprchuje, vyhýba sa moru a vodným plochám. Ubehnú tri roky, ubehnú štyri, päť rokov a ona si povie, že Boh na ňu zabudol. Kúpi si luxusný zájazd na výletnej lodi. Loď je uprostred šíreho mora, zábava v plnom prúde, keď sa zrazu loď začne potápať. Žena znova zopne ruky k nebesiam a volá: „Panebože, prečo? Čo som ti spravila? Veď na tejto lodi sú stovky nevinných ľudí!“ Zhora sa ozve hromový hlas: „Nevinných???? Dva roky mi trvalo, než som vás všetky štetky, dostal na túto jednu loď!“

Tak v tomto případě musím ojediněle souhlasit s názvem filmu, který skutečně maximálně koresponduje s mými pocity z něj. Měl jsem totiž skutečně odejít hned při úvodních titulcích, takže stěžovat si nemohu, tvůrci mě varovali a je jen mou chybou, že jsem neposlechl. Bylo to totiž kompletně fakt úděsný. Hlavně tedy zápletku nemohu označit za nic jiného, než za jeden obrovský nesnesitelný nesmysl, který se především ve druhé polovině zvrhne v nestravitelný bordel a chaos, a co se týče v souvislosti s tím častokrát zde zmiňovaných výrazů jako originalita a nápaditost, tak s tím vážně nemohu souhlasit, jelikož když se tam dějí věci jako tady, tak si to nezaslouží označit jinak, než jako hnus, což platí i pro závěrečnou pointu, která je jednak dost nenápaditá a hlavně i poměrně předvídatelná. Nic na tom mém negativním dojmu pak nedokázalo změnit ani obsazení Bacona se Seyfried, kteří sice nehráli špatně, ale prostě mi tu ty jejich výkony připadly zbytečné, daleko zásadnější problém nicméně pro tento typ filmu ale představují nefunkční napětí a nepůsobivá atmosféra, na čemž to mělo stát, hororové prvky pak dále absentují úplně a nějaká empatie s postavami jde též zcela mimo. Za mě se tudíž ve výsledku skutečně nejedná o vůbec povedený snímek, naprosto mě neoslovil, nezaujal, nebavil, a to jak jsem již zmiňoval, především kvůli své hrozitánské dějové nesmyslnosti.

King z Wishu, aneb do odhalenia druhého mobilu to bol skvelý film. Postavy sa správali tak ako sa mali, divák dostával podozrenie a stále to lavírovalo medzi snom a realitou. Super. Potom to ale ide do kopru, lebo bájka o diablovi a časové paradoxy mi prídu ako veľmi lacná záplata a slabé vysvetlenie. Amanda ale podržala a Slaninu mám rád. 2 z 5

Čas a prostor jsou dvěma nejúpornějšími iluzemi, jimiž člověk trpí, o fenoménu tak profláklém jako je hmota ani nemluvě. Mám rád filmy, které relativizují čas a/nebo prostor. Tento film se zaměřuje na hrátky s prostorem a celkem se povedl. Nechybí mu ani filosofická hloubka, viz třeba otázku „Proč musí člověk umřít?“ Odpověď zní: „Protože se život nedá přežít.“ To tedy fakt nedá. Nanejvýš se dá vydržet, a i to jenom občas. Scény bloudění domem, když budova rozbalila své skryté dimenze, jsem si užil. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o architektuře (v noci z 26. na 27. července 2021) - - -     Volá mi Petr Č., že získal velmi lukrativní zakázku. Má na jedné parcele v Brně postavit objekt dle svých představ. Podmínkou je pouze to, aby šlo o stavbu tak originální, že by přitáhla do Brna turisty. Je to prý už skoro hotové. Nechtěl bych se přijet podívat?
     Jsem v Brně a jedu šalinou. O nové stavbě se asi hodně mluví, protože jeden rozhovor na toto téma vyslechnu cestou. Říká se, že architektovi pomáhá ďábel, protože budova nejvíc přibývá v noci, kdy na staveništi žádní dělníci nejsou.
     Dorazil jsem na místo, Petr na mě už čeká. Staveniště je důkladně obšancované prkenným plotem. Vejdeme dovnitř. Petra zdraví lidi z ochranky. Ptám se, proč je stavba hlídaná bezpečnostní agenturou. „Aby sem nelezli zvědavci, dokud to není hotové,“ říká Petr. „Na někoho by třeba mohl spadnout pytel cementu a tak podobně. Nejdřív ti ukážu jezírko.“
     Přijdeme k vysloveně malebnému jezírku, jehož voda se zvláštně vlní. Petr vysvětluje, že v jezírku není stojatá voda, nýbrž tekoucí voda, což je způsobeno množstvím vodních proudů. Kouknu na druhý břeh, ale žádný nevidím, protože voda splývá s obzorem, nicméně slyším vzdálený hukot. „Na konci je stometrový přepad,“ vysvětluje Petr. „Skály, prastaré stromy, no prostě romantika. Odtud to není vidět, ale dá se to sledovat z vyhlídkové terasy na vrcholku budovy.“ Divím se, jak mohl Petr v Brně postavit stometrový vodopád. A kam potom ta voda teče? „No kam by tekla?“ dí Petr, „zase zpátky do jezírka, je to jen taková trochu větší Wasserspiele. S tím přepadem to také není žádná věda. Když na to přijde, dá se krajina složit nebo rozložit jako kapesník, ale ne každý architekt do dovede. I tenhle areál je mnohem větší, než by odpovídalo ploše parcely.“
     V zápalu výkladu spadne Petrovi do jezírka aktovka. Poblíž stojící pracovnice ochranky – koukám, že je to Linda D. – ze sebe v mžiku shodí uniformu a ve spodním prádle se vrhne do vody. Aktovku však už mezitím uchvátil proud a odnáší ji k obzoru. Linda statečně plave směrem k aktovce, ale je zachycena jiným proudem, který ji začne odnášet jiným směrem, byť rovněž k obzoru. Nakonec se značným vypětím sil doplave aspoň zpátky ke břehu. „To jezírko je nebezpečné, ještě to budu muset nějak dořešit,“ poznamená Petr. „Kdyby tam spadlo nějaké dítě a utopilo se, byl by to pěkný průšvih.“
     Jdeme k budově. Kolem cesty vidím něco jako válendy, jenomže jejich povrch tvoří trávník. Zkusmo jednu válendu zmáčknu, pruží jako válenda, ale dotýkám se trávníku. No co je zase tohle? „Dobrý fór, ne?“ směje se Petr. „Tahle odpočívadla budou sloužit mladým lidem, kteří se budou vracet z divadla, výstavy, kongresu, bohoslužby, nebo co všechno se tady bude konat.“
     Blížíme se k objektu a já se s úžasem zastavím, protože v první chvíli nedokážu pobrat, co vlastně vidím. Vypadá to jako kombinace několika budov. Některé mají různé geometrické tvary, jako třeba dvanáctistěn, ale je mezi nimi i jeden lasturovitý útvar a jiný zase připomíná vulvu. „Hrubá stavba je už hotová,“ říká Petr, „ale s dokončením vnitřku bude ještě hodně práce.“

Koepp s Baconem se dali po dvou dekádách zase dohromady a výsledkem jsou Ozvěny živých. Ten první přinesl řemeslný standard, ten druhý, aniž by tradičně psychopaticky zíral, hereckou úroveň, která rozhodně není v tomhle typu filmů pravidlem. Při solidní atmosféře mě drželi v přesvědčení, že stejně jako v Lost Highway je dům metaforou toho, co se děje v hlavě, ale pak bohužel přišlo vyvrcholení, při kterém si podaly ruce trivialita a tuctovost. K žánrům doporučuji doplnit sci-fi, protože to přesně je situace, kdy šestiletá holčička usíná sama v noci v pokoji v domě, který nezná a ve kterém bych já preventivně zvolil hnědé pyžamo..