Vězni ztraceného vesmíru (1983)

Producent Harry Robertson a režisér Terry Marcel se po úspěchu snímku „Hawk the Slayer“ (1980) pokusili znovu vstoupit do téže řeky, leč výsledek připomíná spíše pád do vyschlé stoky. Jejich nový počin je fascinujícím úkazem kinematografického zmaru. Divákům naservírovali vizuálně podvyživenou sci-fi fantasy, v níž logika neabsentuje pouze v detailech, ale tvoří v ději černou díru, která pohlcuje i zbytky zdravého rozumu. Atmosféra snímku je sice „pohodová“, ale v tom nejhorším slova smyslu. Svou nenáročností evokuje spíše líné nedělní dopoledne u televizní obrazovky než zážitek, za který by měl kdokoli platit vstupné. Nabízí se palčivá otázka. Skutečně tohle běželo v kinech? V době, kdy mnohem propracovanější díla mířila nekompromisně přímo na video, působí distribuce tohoto kousku jako čirý surrealismus. Tvůrci zřejmě vsadili vše na jednu kartu jménem Richard Hatch. Hvězda seriálu „Battlestar Galactica“ (1978–1979) zde ovšem působí dojmem člověka, který se na place ocitl omylem a zoufale hledá východ. Sekunduje mu Kay Lenz, z jejíhož výkonu čiší ochotnický amatérismus a mechanické odříkávání replik. Jediným světlým bodem, jenž si zaslouží absolutorium, je charismatický záporák John Saxon. Ten si sice zbytek ansámblu hravě strčil do kapsy, ale sledovat jeho talent v takovém balastu vyvolává spíše lítost. Tento film není nic víc než levná „z nouze cnost“, která by mohla zůstat zapomenuta v archivech.

Jedna z tých záležitostí, ktoré ak neuvidíte, tak neuveríte. Zle je v podstate úplne všetko, čo je zároveň dobre. Sme teda na starej známej pôde guilty pleasure a tvorcovia vás v každej minúte presviedčajú o svoje kúzelnej nepríčetnosti. Ocitáme sa v paralelnom vesmíre, čo bola možno na rok 1983 prelomová zálažitosť. Sme na planéte, kde domovský jazyk znie zhodou okolností presne ako angličtina a žije tu veľmi veľa druhov tvorov. Tí operujú síce stále na ploche zopár kilometrov štvorcových, avšak objavujú sa viac menej iba raz vo filme, kedy sa to tvorcom zrovna hodí. Potom odrazu zmiznú a objaví sa ďalšia nebezpečná rasa. Skrátka škoda písať, treba vidieť. Percentuálne nehodnotiteľné.

Odpad jak vyšitý, ale nádherný brak a s jako vždy precizním živým dabingem Mistra Játra na Brakfestu 2023 opět nezapomenutelný zážitek :-)

Nízkorozpočtová blbinka z osmdesátek. Přeplácaná a plná nesmyslů, pobavila, ale do paměti se moc nezapíše.

Lacný a amatérsky TV brak, ktorý by ma bavil tak ako pôvodne tvorcovia zamýšľali možno pred takými 20timi rokmi. Dnes ma však bavil trochu ináč.